Rejže.cz - české stránky o asijském filmu
RECENZE
ČLÁNKY
SLOVNÍK
ODKAZY
INFO

 

 

Přejít na pojem

 

 

Slovník odborných pojmů z oblasti asijské kultury


Při psaní o asijském filmu se nelze vyhnout používání odborných termínů označujících specifické kulturní prvky Dálného východu. Nejčastěji se to týká názvů unikátních žánrových forem a výlučných médií, pro něž neexistují obecně rozšířené západní ekvivalenty. I v případech, kdy ekvivalenty existují, nebo lze použít doslovný překlad příslušného pojmu, se při psaní na těchto stránkách radši držíme původních termínů. V jednotlivých textech je najdete zvýrazněné kurzivou.

Slovník je průběžně doplňován a neomezuje se pouze na výrazy, které byly již zmíněny v některém z textů uvedených na těchto stránkách. Pro snazší orientaci jsou v přehledu všech pojmů (levý sloupec) zahrnuty i mezinárodní varianty daných pojmů, s nimiž se setkáte v anglicky psaných článcích na internetu či v odborné literatuře.

 

Anime

Dominantní a komerční odnož japonského animovaného filmu. Díla spadající do této kategorie jsou nejsnadněji identifikovatelná podle charakteristického stylu kresby založeného na silném zjednodušení a výrazné stylizaci. Oči postav v typickém anime zabírají téměř polovinu obličeje, zatímco nosy a ústa jsou obvykle načrtnuty jen jednou úzkou čárou. Výrazným znakem mužských i ženských hrdinů jsou účesy přehnaně zdobných tvarů a nepřirozených barev. Této stylizaci se však záměrně vyhýbá řada anime titulů, např. tvorba všech pěti níže uvedených nejvýznamnějších režisérů.

Anime představuje rozvinutý zábavní průmysl sahající od množství televizních seriálů přes produkci určenou přímo pro video (tzv. OVA – Original Video Animation nebo OAV – Original Animated Video) až po filmy určené pro velká plátna. Nejvýznamnější animačními studia jsou Ghibli, Gainax nebo Production IG. V anime produkci je možné narazit na většinu světových populárních žánrů. Existují ovšem také žánrové odnože typické pouze pro anime, např. mecha (dobrodružná a akční sci-fi s obřími roboty), rabukome (love comedy – teenagerské romantické komedie) nebo hentai (pornografické anime, v drtivé většině se sadomasochistickými prvky a často s nadpřirozenými motivy).

Za průkopníka anime stylu je považován režisér a komiksový autor Osamu Tezuka. Nejvýznamnějšími osobnostmi anime filmů jsou režiséři Hajao Mijazaki, Isao Takahata, Kacuhiro Ótomo, Mamoru Ošii a Satoši Kon.

Texty k tématu:

¬ články
Satoši Kon a budoucnost anime

¬ recenze
Appleseed
Bible Black
Casshern
Můj soused Totoro
O dívce, která proskočila časem
Paprika
Pod vlivem lásky
Ponjo z útesu nad mořem
Poslední jednorožec
Princezna Mononoke
Steamboy

 

CATIII filmy, kategorie III

Kategorie III je v hongkongské filmové distribuci ratingové označení pro snímky určené pro diváky od 18 let věku. Ustanovilo se v roce 1988 jako reakce na stoupající brutalitu a důraz na erotiku v domácích snímcích. Rating uděluje speciální komise ustanovená vládou.

„CATIII filmy“ je neoficiální označení zvykově ustanovené fanoušky pro odnož hongkongských exploatačních filmů tvořící podskupinu děl zařazených do ratingové kategorie III. Nejvýraznější období „CATIII filmů“ zahrnuje zhruba roky 1992-1997. Oproti euroamerickým exploatačním snímkům nejsou „CATIII snímky“ nijak vyčleňovány na okraj filmové produkce, naopak promítaly se ve stejných kinech jako díla ostatních žánrů a v tržbách se jim často vyrovnaly. Otevřenost „CATIII filmů“ vůči zbytku hongkongského filmového průmyslu dotvrzuje také jejich provázanost s domácím systémem hereckých hvězd – populární herci jako Anthony Wong, Simon Yam, Ho Ka Kui nebo Lawrence Ng v první polovině devadesátých let ztělesnili řadu rolí v „CATIII filmech“ a ve stejné době byli obsazováni i do snímků jiných žánrů.

„CATIII filmy“ tvoří dvě dominantní linie, tzv. „příběhy skutečných zločinů“, což jsou krimithrillery mnohdy natočené na motivy skutečných kriminálních případů, a erotické komedie odehrávající se většinou v blíže neurčené minulosti. Typickým znakem „CATIII filmů“ je černý burleskní humor a expresivita násilných scén vyhnaná ad absurdum.

Texty k tématu:

¬ recenze
Král síly

 

Ero guro nansensu

Název japonského uměleckého směru ustaveného ve 20. letech 20. století, někdy zkracovaný též jako ero guro či guro, vznikl z anglického sousloví „erotic grotesque nonsens“ („erotický groteskní nonsens“). Tento fenomén zahrnující především literaturu a výtvarné umění, ale také kinematografii, hudbu či komiks představoval japonskou reakci na evropskou modernu, zejména na expresionismus. Pro ero guro nansensu jsou typické grotesknost, perverzita a důraz na šok. Tyto prvky čerpající z pokleslých žánrů jsou zde však přetavené do svébytného uměleckého výrazu.

Ero guro nansensu bývá často zaměňováno s exploatací či s pinku filmy, což však není adekvátní, jelikož podstatou tohoto směru není vytěžování divácky atraktivních prvků či erotiky, ale dekadentní zobrazování světa jako chaotického a absurdního prostoru a člověka jako bytosti zmítané temnými vášněmi a agresivitou. V japonské kinematografii bývá s ero guro nansensu často spojována tvorba režisérů Jasuzó Masumury, Šiona Sono a částečně i Terua Išiiho.

Texty k tématu:

¬ recenze
Slepá bestie
Spirála
Tokyo Gore Police

 

Heroic bloodshed

Počátek specificky hongkongského subžánru kriminálních, potažmo akčních filmů stanovil režisér John Woo komerčním hitem Lepší zítřek (Ying hung boon sik, 1986). Jak napovídá originální název snímku, „Podstata hrdinů“, klíčovým aspektem heroic bloodshed filmů jsou idealizované hodnoty hrdinství, a to navíc spojené výhradně s mužským přátelstvím. Jejich emotivní zobrazení zakládá silný patos snímků, který umocňují krvavá finále. Právě ze závěrečných přestřelek, kde si hrdinové v dešti kulek a tratolištích vlastní krve vyznávají věrnost a oddanost nebo se zarputile utvrzují ve svých honosných ideálech, vychází název subžánru. Od ostatních akčních filmů, kde také v závěru dochází k utvrzení pout přátelství a věrnosti mezi hrdiny, se heroic bloodshed filmy liší důrazem na testosteronu prostou vznešenost mužského přátelství a expresivní roli prolévané krve coby ultimátní oběti daným ideálům.

Heroic bloodshed snímky vznikaly vždy ve stínu ikonických děl Johna Woo a jako s výše zmíněným titulem započala masivní vlna subžánru, podobně i skončila po Woově odchodu z Hongkongu v polovině 90. let. Během necelého desetiletí éry heroic bloodshed vzniklo vedle Woových děl množství úspěšných a inovativních variací (především filmy Ringa Lama), dlouhá řada prvoplánových napodobenin, ale také filmy osobitě rozvádějící klíčové motivy subžánru. Ve spojení s nastupující finanční krizí hongkongského filmového průmyslu a potřebou oslovit diváky novými koncepty ustoupily posléze heroic bloodshed filmy triádovým dramatům a policejním thrillerům. Přesto téměř desetiletá dominance žánru zanechala v hongkongském filmu svůj vliv až dodnes. Vedle dílčích motivů v různých akčních a kriminálních filmech to dokládá extravagantní pocta, kterou subžánru vystavěl Johnnie To v Psancích (Exiled, Fong juk, 2006).

Texty k tématu:

¬ recenze
Boj draka a tygra za hranicí zákona

 

Kaidžú filmy

Termín, jenž se překládá jako „monstrum“, označuje jeden z nejpopulárnějších i nejspecifičtějších žánrů japonské kinematografie. Jedná se o snímky, kde obří příšery demolují městskou zástavbu či mezi sebou svádí líté bitvy. Dodnes vznikají tradičním stylem za užití pěnových či latexových obleků a papundeklových miniatur měst. Zakládajícím titulem žánru se stala ikonická Godzilla (Godžira, 1954). Její duchovní otec, režisér, scenárista a průkopník mechanických speciálních efektů Iširó Honda, následně pro studio Tóhó vytvořil celý pantheon populárních monster. Ačkoli žánr začal jako spektakulární metafora kritizující testy atomových bomb v Pacifiku, postupem času se filmy naivizovaly a proměnily se v oblíbený žánr pro děti. V šedesátých letech se pokusila úspěch Tóhó napodobit konkurenční studia Šóčiku a Daiei, ale z jejich různých příšer si déletrvající slávu vydobylo pouze titulní monstrum ze snímku Gamera (Dikaidžú Gamera, 1965).

 

Manga

Původně japonské slovo pro komiksy, v přeneseném významu označení japonských komiksů. Pro mangu je typická černobílá, výrazně stylizovaná a dynamická kresba. Rozvržení děje do jednotlivých panelů bývá často přirovnáváno k filmovému střihu. Většina mangy vychází ve formě dlouhých seriálů, přičemž jednotlivé díly na sebe obvykle přímo navazují.

Manga v Japonsku není pouze doménou mládeže, ale je určená pro všechny věkové skupiny (existují například specializované komiksové časopisy pro ženy v domácnosti). Základní dělení podle věkových cílových skupin zahrnuje šónen mangu (komiksy pro chlapce), šódžo mangu (komiksy pro dívky) a seinen mangu (komiksy pro dospělé).

V manze je zastoupena celá škála populárních žánrů, přičemž silnou oblibu mají zejména bojové příběhy a seriály se sportovní tématikou. Manga je přímo spjatá s fenoménem anime. Existují také významné hrané adaptace japonských komiksů, např. Ichi the Killer (Korošija 1, 2001, režie: Takaši Miike), Drsné jaro (Aoi haru, 2001, režie: Tošiaki Tojoda) nebo série Vlk samotář a mládě (Kozure ókami, 1972-74).

Texty k tématu:

¬ články
Rjúhei Kitamura – partyzán akce

¬ recenze
Jakuzácké války – Fudó
Král síly
Lady Snowblood / Paní Šurajuki
Realismus
Spirála

 

Nový tchajwanský film, Tchajwanská nová vlna

Neoficiální označení pro skupinu výrazných režisérských osobností tchajwanské kinematografie osmdesátých a devadesátých let, která se svými díly vymezovala vůči domácí populární produkci vyznačující se naivním obrazem reality. Typická, i když zdaleka ne určující, jsou pro ně sociální témata a civilní styl využívající dlouhých záběrů snímajících postavy z větší vzdálenosti.

Takzvaná první generace nového tchajwanského filmu začala natáčet na počátku osmdesátých let, kdy výrazně klesaly tržby domácích studiových filmů. Určujícími osobnostmi tohoto období jsou Chou Siao-Sien (Hou Hsiao-Hsien) a Edward Yang.

Režiséři druhé generace debutovali na počátku devadesátých let. Jejich tvorba vychází z díla první generace, ale dva nejvýraznější autoři Cchai Ming-Liang (Tsai Ming-Liang) a Li An (Lee Ang) si rychle vytvořili vlastní osobitý rukopis a jejich snímky dalece přesahují kontext domácí kinematografie.

Texty k tématu:

¬ články
Ohlédnutí za druhým ročníkem festivalu Filmasia

¬ recenze
Kruhy pod očima
Millennium Mambo
Rebelové neonového boha
Three Times
Tvář

 

Pinku

Japonské slovo pro růžovou barvu v tomto případě označuje kategorii japonských nízkorozpočtových erotických filmů. Snímky podléhají striktním výrobním podmínkám, které jim stanovují rozpočet tři miliony jenů (cca šest set tisíc korun), krátkou dobu natáčení a povinnost zahrnout minimálně tři sexuální scény. Sex je při natáčení fingovaný a s ohledem na japonskou cenzuru nejsou ve filmech vidět genitálie.

Od ostatní japonské erotické produkce (například romanporuno filmů) se pinku filmy liší tím, že je natáčí malé produkční společnosti a že jsou promítány ve speciálních kinech. Od 60. let představují pinku filmy stálou součást japonské kinematografie a jsou započítávány do celoroční statistické bilance japonských celovečerních filmů, kde zpravidla zabírají třetinu až polovinu.

V 80. letech, kdy se velká filmová studia ocitla v krizi a přestala přijímat mladé režijní adepty, byl pinku průmysl jedinou možností pro začínající filmaře, jak ve filmu debutovat, a dodnes zůstává běžným odrazovým můstkem pro režijní kariéru mimo erotický filmový průmysl. Mezi nejvýraznější tvůrce, kteří začínali natáčením pinku filmů, patří Rjúiči Hiroki, Kijoši Kurosawa, Masajuki Suó a Hideo Nakata. Pinku filmy nabízí relativní tvůrčí volnost, které filmaři často využívají pro začlenění sociálně či politicky kritických myšlenek, ke komplexnímu pojetí postav a jejich vztahů, nebo k experimentování s vyprávěcí strukturou filmu. Kriticky nejuznávanějšími filmaři setrvávajícími v prostředí pinku průmyslu jsou Kódži Wakamacu, Takašisa Zeze, Hisajasu Sató, Júdži Tadžiri a Micuru Meike.

Texty k tématu:

¬ články
„Nespím a hodně točím“ – rozhovor s Rjúičim Hirokim

¬ recenze
Nádherný život Sačiko Hanai

 

Předání

Pokud není uvedeno jinak, označuje pojem odevzdání správy nad Hongkongem z rukou britské koloniální vlády. Předání oficiálně proběhlo o půlnoci na 1. července 1997. Hongkong tímto datem začal fungovat jako samosprávní oblast pod Čínskou lidovou republikou, což znamená že má vlastní vládu, zákony a hospodářství, ale z hlediska mezinárodního práva a vojenské síly spadá pod Čínu. Předání kapitalistického ostrova s rozvinutou tržní ekonomikou pod komunistickou velmoc zásadně ovlivňovalo život a kulturu Hongkongu již mnoho let před konkrétním datem. Od roku 1984, kdy neuspělo britské vyjednávání o odvrácení spojení kolonie s Čínou, pronikaly do hongkongské filmové tvorby motivy zrcadlící pocit nejistoty, potažmo ztráty veškerých jistot a s ním spjaté bezmocné přijetí, pesimismus a skepsi. Lze je najít ve velké části dobové produkce bez ohledu na žánr nebo typ produkce. Stejně tak i v letech po předání vznikala spousta snímků obsahujících přímou, či metaforickou reflexi aktuální dobové atmosféry.

Texty k tématu:

¬ recenze
Naprosto neočekávané
Wiselyho stará kočka
Zvláštní policejní jednotka zasahuje ve městě

 

Romanporuno

Marketingové označení pro veškeré erotické filmy produkované od začátku 70. let nejstarším japonským studiem Nikkacu, které v 60. letech patřilo mezi nejstabilnější a komerčně nejúspěšnější výrobce filmů. Od roku 1971, kdy studiu hrozil bankrot, se kompletně přeorientovalo na výrobu romanporuno filmů. Inspirací k danému rozhodnutí byl sílící kritický a především komerční úspěch pinku kinematografie. Ve srovnání s ní měly erotické produkce studia Nikkacu relativně vyšší rozpočty a především studiové zázemí. To se projevovalo v nesrovnatelně vyšší kvalitě výpravy, kostýmů, práce kamery a svícení scény, ale také vyšším tlakem ze strany producenta a výrazně nižší tvůrčí volností pro režiséry. Přesto více jak dvacet let trvající éra romanporuno produkce dala historii japonského filmu několik výrazných autorských osobností jako Masaru Konuma, Noboru Tanaka a Tacumi Kumaširo. Od roku 1974 a komerčního úspěchu Konumova filmu Hana to hebi (Květina a had, 1974) se dominantním motivem romanporuno filmů stal sadomasochismus.

 

Ťiang-chu (jianghu)

Termín původně označuje prostředí, v němž se odehrávají příběhy žánru wu-sia. Doslova znamená „řeky a jezera“ a používá se jako označení pro oblasti, kam nezasahuje vládnoucí právo a kde tamní obyvatelé podléhají pouze vlastní morálce. Ve wu-sia příbězích tímto místem skýtajícím absolutní svobodu byly provincie vzdálené centru vládnoucí moci.

Stejný výraz se dnes používá jako glorifikující pojmenování světa triád. V takovém případě termín neoznačuje podsvětí jako místo zločinu, nýbrž odkazuje k mafií idealizovaném pojetí vlastního světa, kde se členové triády sami vidí jako moderní nástupci spravedlivých a na zákonech okolního světa nezávislých hrdinů wu-sia příběhů.

Texty k tématu:

¬ recenze
Boj draka a tygra za hranicí zákona
Dragon Inn
Tygr a drak

 

Wu-sia (wuxia)

Vágně řečeno čínský ekvivalent středověkých rytířských eposů s prvky fantasy. Výraz označuje příběhy, ať už ve formě legend, románů, komiksů nebo filmů, které vypráví o morálním hrdinovi, jenž se přidává na stranu utlačovaných a po různých přemožení hlavního agresora odchází vstříc dalším dobrodružstvím. Zdejší hrdinové nejsou vázáni k jednomu pánovi ani nenásledují předem danou sadu myšlenkových a etických ideálů. Čínský potulný šermíř (sia) má privilegium absolutní svobody a jeho volba pomoci utlačované straně nevychází ze sympatizování s jejími postoji, nýbrž z jeho vlastního přesvědčení. S tím také souvisí specifické prostředí wu-sia příběhů, takzvaný svět ťiang-chu (jiang hu).

Dalším definujícím prvkem žánru wu-sia je používání bojových umění (wu-šu), která musejí být náležitě zveličena, aby upoutala a nadchla čtenáře a diváky. V klasických dílech žánru proto vystupují nadlidští hrdinové disponující magickými silami a ovládající speciální styly bojových umění, navíc zpravidla vybavení kouzelnou nebo legendami opředenou sečnou zbraní. Projevy jejich schopností zahrnují svižnost, která jim umožňuje přesouvat se ladnými vysokými a dalekými skoky, schopnost koncentrovat vnitřní sílu k útoku či obraně nebo magické útoky v podobě vizualizovaných proudů síly.

Texty k tématu:

¬ články
Na severu Čang, na jihu Wong: Wu-xia filmy

¬ recenze
Dragon Inn
Na východě ďábel, na západě jed
Šermíř přichází do města Dvou vlajek
Tygr a drak

 

Jakuza filmy

Snímky pojednávající o japonském organizovaném zločinu mají bohatou tradici sahající do dob rané kinematografie. Až do konce šedesátých let ale žánr sestával v zásadě z romantických robin-hoodovských vyprávěnek, kde vznešení hrdinové dbající kodexu cti jakuzy pomáhají obyčejným lidem proti různým příkořím a útisku. Radikální proměnu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nastolil režisér Kindži Fukasaku, který pod patronátem studia Tóei natáčel dravé snímky ze současnosti na motivy reálných událostí. Jeho divácké i kritické hity jako pětidílná série Džingi naki tatakai (Boje bez cti, 1973 – 1974), plné chaotického násilí a prohnilých ideálů, ustanovily dominantní styl pro budoucí desetiletí. Další plodnou érou žánru se stala osmdesátá a devadesátá léta, kdy se akčně či exploatačně laděné jakuza filmy staly hlavními produkty videotrhu.

Texty k tématu:

¬ recenze
Dívčí školní uniforma a samopal
Jakuzácké války – Fudó
Pornostar

 

 

Rejže.cz - copyright