|
Asijské filmy ve Zlíně
¬ články / festivaly - 25. 5. 2008
Letošní ročník mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež pořádaného ve Zlíně vejde do dějin českých festivalů jako první oficiální filmová akce nezaměřená na asijský film, která ve svém programu vyčlenila místo pro opravdu reprezentativní přehlídku japonské anime. Narozdíl od Febiofestu 2005, kde mohli diváci zhlédnout tři anime tituly převzaté z české DVD distribuce, Zlínský festival vybral i snímky, které v českých obchodech nenajdete. I přes zaměření na dětské diváky a z něho plynoucí rozhodnutí přehlídku zacílit na fantasy a pohádky festival přišel s žánrově a stylově vyváženou skladbou, která zahrnuje nejvýraznější celovečerní anime posledních let.
Vedle animované japonské tvorby našlo v programu zastoupení i několik hraných snímků z oblasti Dálného východu. Z obou kategorií čtenářům představíme nejdůležitější tituly formou krátkých recenzí (nebo odkazů na již dříve publikované texty).
- Anime -
O dívce, která proskočila časem
(The Girl Who Leapt Through Time -- Toki o kakeru šódžo)
IMDB
Japonsko; 2006 režie: Mamoru Hosoda
1. projekce: 2. června, 14.00, Golden Apple Cinema - sál č. 6
anotace na stránkách festivalu
Mezi nejpopulárnější žánry zaměřené na japonské náctileté jednoznačně patří středoškolské romance, které existují ve variacích oslovujících zvlášť dívky a chlapce. Postavy zažívající první středoškolské lásky, které se komplikují skrze několikaúhelníky vztahů, lze najít napříč filmy, televizními seriály (obojí v hrané i animované podobě), komiksy, internetovými novelami i beletrií. Jednotlivé příběhy se však od sebe zpravidla neliší a v daném žánru existuje pouze hrstka uznávaných a časem prověřených děl – jako román pro dívky Toki o kakeru šódžo (Dívka, která skáče časem) od Jasutaky Cucuiho vydaný v roce 1967. Ten si nehynoucí slávu zajistil originálním pojetím klasického milostného trojúhelníku a především pak nevídanou hloubkou, komplexností a nadčasovým přesahem dílčích motivů. Hrdinka zažívá náhlé a nevysvětlitelné skoky v čase, až zjistí, že jeden z jejích kamarádů, k němuž začíná cítit lásku, pochází z budoucnosti. Dílo při tom rozebírá povahu vzpomínek, idealizuje sílu lásky a precizně vystihuje psychické i fyzické aspekty dospívání (například neovladatelné skoky v čase iniciované vlastním tělem a hrdinčino zděšení z nich lze interpretovat jako metaforu pro první menstruaci).
Kniha několikrát posloužila jako vzor pro stejnojmenné filmové a seriálové adaptace, přičemž nejzásadnější z nich jsou hraný film Nobuhika Óbajašiho z roku 1983 a dva roky staré anime O dívce, která proskočila časem. Oba snímky se od sebe radikálně liší, a to především tím, jak se v nich odráží doba jejich vzniku. Starší adaptace vznikla jako blockbuster v produkci Harukiho Kadokawy, nejvýznačnějšího a také nejpokrokovějšího producenta 80. let, a silně se drží předlohy. Hlavní postavy jsou charakterově vytříbené a především decentně podané, takže se celý film nese ve velmi vážném duchu (s výjimkou nápaditě pojatých závěrečných titulků). Stylové zpracování čerpá z Óbajašiho kořenů v experimentálním filmu, odkud odvážně přebírá impresivní práci s barvou, techniku pixelizace (okénková animace živých objektů) a střídání filmových formátů.
Zatímco adaptaci z 80. let vtiskla ojedinělý tvar vyhraněná tvůrčí osobnost, novou verzi zásadním způsobem ovlivnilo právě to, že byla převedena do formátu anime a podřízena jeho stylovým prostředkům. V zásadě se nejedná o přímou adaptaci, ale dílo inspirované premisou předlohy, které je skrze jednu vedlejší postavu ustanoveno jako volné pokračování (hrdinka z předlohy je teta hrdinky anime). Nejen, že je tedy děj pozměněn a přenesen do současnosti, ale vyprávění volně nakládá s předlohu, přičemž určité její motivy dále rozvádí a jiné zase upozaďuje. Zásadní změnu při tom představuje schopnost hrdinky ovládat skoky v čase, čehož využívá k anulování nepříjemných zážitků. I když by se mohlo zdát, že se díky tomu z adaptace vytratily všechny výše uvedené klady předlohy, a v zásadě je to pravda, o to větší prostor dostalo vystihnutí psychických aspektů dospívání a prvních lásek.
Centrální motiv O dívce, která proskočila časem totiž představuje zlom, kdy je kamarádství z dětství narušeno milostnými vzplanutími. Právě tomu se hrdinka snaží předejít skoky v čase, které ji umožní vyhnout se okamžiku vyznání od jejích kamarádů a manipulovat vztahy druhých. Jenže její zaslepená touha po zachování dětsky bezpohlavního kamarádství začne mít bolestné následky pro její okolí, a když se je hrdinka pokusí napravit, napáchá tím ještě větší škody. Ve svém závěru pak zůstává anime věrné předloze, neboť namísto happyendu, nebo srdceryvně tragického finále přichází s hořkosladkým vyústěním. Snímek svým dějem a peripetiemi jasně ukazuje nevyhnutelnost změn, k nimž ve vztazích mezi dívkami a chlapci dochází při přechodu dětství a dospělosti, potažmo začátkem pohlavního období života. Přitom to činí bez doslovné didaktičnosti a naopak v duchu perfektně korespondujícím s pohledem a myšlením cílové skupiny, tedy dospívajících dívek.
V tomto ohledu si zaslouží také vyzdvihnout charakterová a výtvarná stylizace romantických šódžo, dívčích mang a anime, kterou je film O dívce, která proskočila časem ztvárněn. Některým divákům může stylizované chování hrdinky, která je jakože roztomile nemotorná, přílišně afektovaná a vypjatě energická, připadat směšné, nebo až otravně prvoplánové. Při tom se jedná o léty vytříbený styl, který dokonale vystihuje pohled dnešních náctiletých japonských dívek na sebe samé (paradoxně je tento pohled z velké části živený právě stylizací v dívčích komiksech a anime). Expresivní základ stylizace se nejpatrněji ukazuje v zobrazení hrdinčina okolí. Rivalka v lásce je buďto vtíravá, nebo příliš neprůbojná a plachá, kamarádky oplývají vstřícností a pochopením, objekty milostného zájmu charakterizuje sošnost a silná aura coolness, zatímco všichni ostatní kluci nabývají podobu otravných šašků – všechno to je pak v anime ztvárněno výrazně karikaturně nebo adoračně, podle povahy zobrazovaného.
I když původní Cucuiho příběh zůstává nadčasový, tvůrčí tým anime verze dal vzniknout převyprávění, které je více než pouhou adaptací. Porovnávat ho ve vztahu s předlohou lze pouze z hlediska toho, jaké prvky byly změněny, vyzdvihnuty, nebo upozaděny, ale nelze již říkat, zdali to je správně, nebo špatně. Anime verze totiž stojí jako individuální dílo cílené na současná mladá děvčata. Ostatně sám Cucui ji v jednom rozhovoru nazval vyloženou druhou generací své knihy.
Jiří Flígl
Steamboy
(Steamboy -- Sučímubói)
IMDB
Japonsko; 2004 režie: Kacuhiro Ótomo
1. projekce: 1. června, 17.30, Golden Apple Cinema - sál č. 4
anotace na stránkách festivalu
Když byl Steamboy uveden, převážná část diváckých a kritických reflexí se nesla v duchu otráveného mručení a hanění snímku. Na vině ovšem nebyl film samotný, ale zklamaná očekávání nemalou mírou živená propagační kampaní filmu. Jeho prokletí spočívá ve sloganu „od režiséra filmu Akira“. Kacuhiro Ótomo byl předtím považován za gigantickou modlu právě díky svému autorskému opusu z roku 1988, který bude zřejmě až do konce věků platit za jedno ze stěžejních děl nejen v oblasti anime, ale celé audiovizuální kultury. Kyberpunkový blockbuster, který odstartoval dodnes trvající boom anime na Západě, odolává zubu času komplexně pojatými postavami, poutavým dějem, pečlivě vystavěným vlastním universem, psychologickou hloubkou, univerzálním přesahem a v neposlední řadě také dech beroucím ztvárněním, z něhož nejvíce zaujmou hypnotická hudba a posedlost vizuálními detaily. Steamboyem se Ótomo vrátil do role autora celovečerního anime po šestnácti letech. Výsledek samozřejmě nemohl dostát nadsazeným očekáváním, ale nutno říci, že to nebylo jeho cílem.
Jelikož jsou Akira i Steamboy výtvory jednoho autora, mají množství shodných prvků, ale stejně tak se v mnoha ohledech liší. Dalo by se dokonce spekulovat, že Ótomo si nevyhnutelnost fanouškovského srovnávání obou snímků uvědomoval a Steamboye žánrově koncipoval jako protipól legendy. Snímek je totiž nejčistší filmový steampunk, jaký byl doposud natočen. Odehrává se ve viktoriánské Anglii, přičemž pára zde pohání nejen historicky reálné stroje, ale i fantastické vynálezy a ekvivalenty strojních a především zbrojních výstřelků z 20. století i ze sci-fi příběhů. Ótomo při tom zůstává věrný centrálnímu tématu své tvorby, ohromné moci, která se vymkne kontrole. S ohledem na povahu žánru je to zde technologie a pokrok, které jdou ruku v ruce s touhou posouvat hranice a možnosti lidstva. Podobně jako v jiných svých dílech (nejvýrazněji v komiksovém i filmovém Akirovi a komiksu Dómu (Dětský sen)) autor ustanovuje konflikt mezi racionálním a zaslepeným přístupem k věci.
Zatímco dříve konfliktní cesty zastávaly hlavní antagonisté, hrdina Steamboye stojí primárně mimo. Ústřední mladík je postupně konfrontován s odlišnými názory dvou zásadních autorit svého života, technokratického otce a humanistického dědečka. Namísto bipolarity s jasně definovaným „dobrem a zlem“ předchozích děl, tak Ótomo ukazuje nelehké rozhodování mezi oběma přístupy a postupné poznávání jejich povahy. Byť to není nikdy přímo řečeno a film neobsahuje žádné vizuální paralely, zde předestřená fantastická cesta vědeckého pokroku skrze páru evidentně stojí jako paralela k atomové energii a její roli v politickém, společenském, etickém i filosofickém vývoji 20. století. Ustavením bipolárního konfliktu přístupů starých generací a zástupce mladé generace, který se musí rozhodnout pro směřování k jednomu z pólů, otevírá téma převzetí zodpovědnosti dospívající mládeže za další směřování lidstva ve světle ambivalentního překotného pokroku od průmyslové revoluce po současnost.
Nedílnou součástí Ótomových děl je vedle přesahu i spektákl. Jelikož je Ótomo fanatický detailista posedlý posouváním vizuálních hranic ve všech médiích, kterých se chopil, snadno jeho díla stahují pozornost k fetišisticky vypiplaným zobrazením techniky v akci či destrukcí megalomanských proporcí. To však neznamená, že by spoléhal pouze na vizuální opojení diváka. Stejnou pozornost, které se dostává v animaci sebemenšímu padajícímu smítku v rohu obrazu, věnuje i postavám, příběhu a světu, jehož komplexnost ve Steamboyovi naznačují závěrečné titulky předjímající další technologický vývoj a hrdinova dobrodružství. Při tom ale detaily, které zajišťují funkčnost celku, od něho neodvádí pozornost na sebe. Aktéři Steamboye tak neoplývají psychologickou propracovaností, protože povaha zdejšího konfliktu není psychologická, nýbrž etická. Stejně i na první pohled banální vyprávění precizně vyvažuje a dávkuje všechny složky do precizně fungujícího dramaturgického útvaru.
I přes všechny kvality Steamboy skončil jako propadák a jeho autor paradoxně u fanoušků ztratil svou tvář. Opět se tak potvrdila adekvátnost srovnání Kacuhira Ótoma s Jamesem Cameronem. Nejen že oba tvůrci ve svém domácím prostředí platí za největší průkopníky technických možností filmu (Cameron je posedlý 3D technologií a Ótomo bezešvým sladěním 2D a 3D animace), ale divácké natlačení Steamboye do stínu Akiry přesně odpovídá údělu Cameronova podmořského eposu Propast (The Abyss, USA, 1989) předznamenanému dychtěním po dalším Terminátorovi (The Terminator, USA, 1984). Přitom se stačí na oba filmy podívat nezakalenýma očima a vyvstanou fantaskní nové světy, které mají tolik co říct.
Jiří Flígl
- Seznam dalších uváděných anime -
Brave Story
(Brave Story -- Bureibu sutórí)
IMDB
Japonsko; 2006 režie: Kóiči Čigira
1. projekce: 3. června, 15.30, Golden Apple Cinema - sál č. 6
anotace na stránkách festivalu
Howlův kráčející hrad
(Howl´s Moving Castle -- Hauru no ugoku širo)
IMDB
Japonsko; 2004 režie: Hajao Mijazaki
1. projekce: 7. června, 20.00, Golden Apple Cinema - sál č. 6
anotace na stránkách festivalu
Paprika
(Paprika -- Papurika)
IMDB
Japonsko; 2006 režie: Satoši Kon
1. projekce: 6. června, 20.00, Golden Apple Cinema - sál č. 6
anotace na stránkách festivalu
Té noci byla bouřka
(Stormy Night -- Araši no joru ni)
IMDB
Japonsko; 2005 režie: Gisaburó Sugii
1. projekce: 8. června, 15.30, Golden Apple Cinema - sál č. 6
anotace na stránkách festivalu
Za mraky země zaslíbená
(The Place Promised in Our Early Days -- Kumo no mukó, jakusoku no bašo)
IMDB
Japonsko; 2004 režie: Makoto Šinkai
1. projekce: 7. června, 17.30, Golden Apple Cinema - sál č. 4
anotace na stránkách festivalu
- Hrané filmy -
Route 225
(Route 225 -- Rúto 225)
IMDB
Japonsko; 2006 režie: Jošihiro Nakamura
sekce: Mezinárodní soutěž hraných filmů pro mládež
1. projekce: 4. června, 17.00, Velké kino
2. projekce: 5. června, 17.30, Golden Apple Cinema - sál č. 5
anotace na stránkách festivalu
Premisa Route 225 slibuje dětský film, v němž se sourozenci náhodou dostanou do paralelního světa, kde zažívají roztodivné příhody a hledají cestu zpět domů. Snímků variujících cestu Alenky do říše za zrcadlem či Dorotky za čarodějem země Oz zná kinematografie požehnaně a pochybné kvality většiny z nich nezavdávají důvod ke vstřícnosti vůči novému příspěvku. Pesimisté by mohli otráveně věštit prvoplánově afektované pojetí s povinnou dávkou sentimentu, kde se v průběhu cesty trousí prostinká moudra o tom, že všude dobře, ale doma nejlépe. Jiným by zase fakt, že snímek vznikl podle stejnojmenné předlohy transsexuální autorky Čiji Fudžino, mohl slibovat pitoreskně barvité zpracování (jako například v thajské transgender biografii Obdivuhodný boxer (Beautiful Boxer, Thajsko, 2003)) nebo případně i fantasmagorickou extravaganci. Ale nic z toho Route 225 není.
Zatímco jinde slouží vstup do paralelního světa k oslavě dětské fantazie, zde naopak představuje metaforu k dospívání a oproštění se od dětské bezstarostnosti. Stěžejním údajem filmu je věk hlavní hrdinky – čtrnáct let – přímo konstatovaný v jejím vypravěčském monologu. Jako všichni pubescenti se i ona odcizuje od rodičů a naopak navazuje užší a hlubší vztahy s vrstevníky. Tento proces film podává právě jako vstup do paralelního světa, který není nikterak barvitý, ale naopak pouze v detailech se odlišující od reality, přičemž nejmarkantnějším rozdílem je absence dívčiných rodičů. S ohledem na věk hrdinky příchod do paralelního světa nezavdává k dětsky nadšenému objevování, ale naopak ke strachu z neznámého, které je o to děsivější, že je tak povědomé. Především v ní sílí strach vyvolaný ztrátou dosavadních jistot, odloučením od rodičů a niterním pocitem osamění.
Spolu s hrdinkou se do paralelního světa dostává i mladší bratr, který navzdory věku prochází stejnými psychickými změnami jako jeho sestra. Od rodičů ho odcizuje šikana, kterou zažívá ve škole, a nepřímo i starší sestra, s níž se začíná více sbližovat, neboť mu rozumí více než přehnaně starostlivá matka a věčně zaměstnaný otec. Navíc se ukazuje, že na jeho psychické vyspělosti má podíl tragická smrt jeho spolužačky. Oba sourozenci v paralelním světě dostávají možnost se konfrontovat a vyrovnat se sebou samými a s křivdami a traumaty svého dosavadního života. I když se hrdinové po vzoru příběhů za zrcadlem snaží najít cestu zpět do původní reality, jejich snažení je především odrazem naivní snahy po navázání na konejšivé bezpečí rodičovského objetí, které je však nenávratně ztraceno. Není již cesty zpět, lze pouze směřovat dál. Ostatně posléze sourozenci zjišťují, že jejich rodiče v paralelním světě jsou přítomni, ale pouze patrní coby šmouhy zachycené fotoaparátem.
I když Route 225 využívá jeden z typických prostředků moderních (např. Lewis Carroll a J. M. Barrie) a postmoderních (např. Neil Gaiman a Michael Ende) pohádek, ustanovení paralelního světa k realitě, je striktně prostý pohádkových motivů. Neobsahuje žádné didaktické prvky, ani etická měřítka, a především naprosto anuluje fantazii. S dětstvím nespojuje pohled přetvářející realitu na barvité a fantaskní světy, ale prostě bezstarostnost a blaženou jistotu bezpečí. Tento posun vychází z toho, že pojímá doposud málo reflektovanou fázi dospívání, která není tolik vázaná na věk (byť zpravidla přichází s pubertou), jako spíš na psychický vývoj jedince. Proto také film neobsahuje žádné stylově extravagantní scény, ale naopak se nese ve striktně nekřiklavém realismu, který nechává plně vyznít sílu každého okamžiku bez nadbytečného ždímání emocí.
Všechny předestřené věci naznačují, že ačkoli hrdiny snímku jsou děti a i když se zabývá dospíváním, není primárně určený dětem či mládeži. Typický film pro tyto cílové skupiny souzní s jejich vnímáním, a proto ho charakterizuje prvoplánovost, přímočarost a nepřítomnost přetrvávajícího přesahu. Route 225 naopak uplatňuje decentní přístup a své geniálně pojaté téma rozvádí se svěží originalitou.
Jiří Flígl
- Seznam dalších uváděných hraných filmů z Asie -
Skvělá babička
(Gabai Granny -- Saga no gabai báčan)
IMDB
Japonsko; 2006 režie: Hitoši Kurauči
sekce: Mezinárodní soutěž hraných filmů pro děti
1. projekce: 5. června, 08.30, Velké kino
2. projekce: 5. června, 13.00, Aula, Academia centrum UTB
anotace na stránkách festivalu
Ptačí hnízdo
(Bird‘s Nest -- Niao čchao)
Čína; 2007 režie: Ning Ťing-wu (Ning Jingwu)
sekce: Informativní sekce - Panoráma
1. projekce: 2. června, 11.00, Golden Apple Cinema - sál č. 5
anotace na stránkách festivalu
Kvítek v kapse
(Flower in the Pocket -- Flower in the Pocket)
IMDB
Malajsie; 2007 režie: Liew Seng Tat
sekce: Informativní sekce - Panoráma
1. projekce: 2. června, 17.30, Golden Apple Cinema - sál č. 5
anotace na stránkách festivalu
Na útěku
(Fuckin‘ Runaway -- Tóbó kusotawake)
IMDB
Japonsko; 2007 režie: Keita Motohaši
sekce: Informativní sekce - Noční horizonty
1. projekce: 1. června, 22.00, Golden Apple Cinema - sál č. 1
anotace na stránkách festivalu
Východ č. 6
(Exit No. 6 -- Liou chao čchu kchou)
IMDB
Tchaj-wan; 2006 režie: Lin Jü-sien (Lin Yu-hsien)
sekce: Informativní sekce - Noční horizonty
1. projekce: 5. června, 22.00, Golden Apple Cinema - sál č. 1
anotace na stránkách festivalu
|
