Slepá bestie

Horor Slepá bestie je v mnoha směrech přelomovým filmem japonské kinematografie. Vznikl na sklonku šedesátých let, tedy v době doznívající tradice psychologických a sociálních dramat a nástupu nenáročných exploatačních krváků, typických pro sedmdesátá léta. Oba tyto vlivy se ve Slepé bestii potkávají a prolínají do jednoho celku.

Snímek vznikl podle hororové povídky slavného japonského detektivkáře počátku dvacátého století Ranpoa Edogawy, jehož dílo posloužilo jako předloha například Kindžimu Fukasakuovi ve filmu Kurotokage (Černá ještěrka, 1968) nebo Šinjovi Cukamotovi v Blížencích (Sóseidži, 1999). Slepou bestii režírovala jedna z výrazných osobností japonské kinematografie šedesátých let Jasuzó Masumura. Začínal jako filmový kritik a jeho teoretické studie později silně ovlivnily režiséry japonské nové vlny, v čele se světoznámým Nagisou Óšimou. Jeho filmy, jako například dramata Mandži (Svastika, 1964) nebo Akai tenši (Rudý anděl, 1966), se často zabývají tématem nezvladatelné, mysl zatemňující vášně, která je odsouzena k tomu, aby svým žárem spálila sama sebe na popel.

Slepá bestie je přelomová v tom, že tuto chorobnou posedlost vztahuje výhradně k tělu a k tělesné kráse. Film vypráví o slepém sochaři, který unese známou modelku, aby podle jejího těla vytvořil dokonalé umělecké dílo. Téměř celý děj tohoto klaustrofobického dramatu se odehrává v sochařově ukrytém ateliéru, který je bizarní svatyní ženské krásy. Na zdech visí skulptury ženských úst, rukou či prsů a uprostřed jsou vystaveny dva gigantické akty ležících dívek. V celém filmu se téměř neustále objevuje nahota, ale většinou ne přímo v záběrech nahého ženského těla, ale v podobě chladných odosobněných šedých soch a černobílých fotografií.

Jednání obou postav je také určováno jejich vztahy k fyzické kráse. Ty jsou jasně definovány už v úvodní scéně, kdy se sochař a modelka poprvé potkávají na výstavě jejích fotografií. Zatímco on osahává její vystavenou sochu, ona jej z úkrytu zděšeně pozoruje. Sochařova slepota dodává jeho fascinaci krásou ještě fyzičtější rozměr, protože k tomu, aby ji mohl vychutnávat, se jí musí dotýkat. Pro modelku je krása naopak prokletím. Posedlost mužů jejím zevnějškem jí nakonec vede k touze své tělo zmrzačit a zlikvidovat. Šokující brutální závěr filmu už zcela patří do kontextu drastických filmů sedmdesátých let zaměřených na zobrazování fyzických ublížení a destrukce.

Při tom všem však snímek udržuje formu konverzačních dramat. Dokonce si jej snadno lze představit jako divadelní hru. Jen několik málo scén se odehraje v exteriéru a po první čtvrthodině celý děj sledujeme v jedněch kulisách. Napětí je budováno vzájemným chováním trojice vystupujících postav (unesená modelka, sochař a jeho dominantní matka) a hereckými výkony jejich představitelů. V jedné ze svých posledních výraznějších rolí tu navíc exceluje hvězda desítek filmů z padesátých a šedesátých let Eidži Funakoši (Ohně na planinách (Nobi, 1959)). Vynikající je také výkon herečky Mako Midori v roli modelky.

V tom, jak používá motivů sexuality a násilí, stojí Masumurův snímek na pomezí mezi dvěma zásadně rozdílnými obdobími japonské kinematografie. Je to most spojující éru klasického dramatu a subtilního filmařského projevu typického pro snímky zavedených autorů šedesátých let a nastupující vlnu šokujícího násilí a nezvladatelných posedlostí exploatačního filmu let sedmdesátých. Slepá bestie také předznamenává řadu motivů pozdějších japonských filmů, např. sebestravující vášeň, končící v krvi a násilí, kterou najdeme v Óšimově skandální Koridě lásky (Ai no korída; Japonsko, Francie, 1976), fascinace tělesností a touha po dosažení fyzické dokonalosti, jíž se zabývají filmy Šinji Cukamoty, nebo láska vyjadřovaná pomocí násilí jako v Konkurzu (Ódišon, 2000) Takašiho Miikeho.

Antonín Tesař