Pornostar

Osamělý bojovník vyzbrojen sečnou zbraní stojí proti vůdci rivalského gangu a jeho pohůnkům. Hrdinně se vrhá do boje za své ideály, aby pro ně s blahodárným zadostiučiněním zemřel, nebo se v lepším případě vítězně vrátil ke svým blízkým. Tak vypadal klasický závěr jakuza filmů v jejich zlaté éře manifestované takzvanými ninkjó eiga (filmy o ctnosti). Jak bude ovšem daná scéna vypadat, když se z filmu idealistických a optimistických šedesátých let přenese do snímku reflektujícího deziluzivní svět násilnické mládeže konce milénia? Takový pohled nabízí anti-jakuza film Tošiakiho Tojody Pornostar.

Ústřední postavou je androgynní mladík, jehož po vzoru málomluvných drsňáků beze jména (v titulcích je uveden coby Arano, ale ve filmu samotném jeho jméno nikdy nezazní) v úvodní střihové sekvenci osud vtáhne do centra dění. Tím je v daném případě tokijská čtvrť Šibuja. Ve své umolousané khaki bundě a se starou sportovní taškou v ruce působí Arano ve čtvrti, jejímiž synonymy jsou mládí, móda a styl, jako zlověstné zjevení z cizí planety. Záhy se střetává se svým protihráčem, elegantním mladým provozovatelem nočního klubu Kamidžóem, který se zoufale snaží nespadnout do spárů místní jakuzy. Kamidžó se rozhodne využít Arana ve svůj prospěch a doufá, že právě on ho zbaví jeho problémů. Arano zaštítěn svým afektovaným sloganem „Jakuzáci jsou k ničemu“ sice podřezává jednoho gangstera za druhým, ale nedělá to pro Kamidžóa, ani pro své potěšení. Celá jeho krvavá pouť napříč okrajem šibujské společnosti není ničím jiným, než krutou manifestací ztráty ideálů a zoufalé snahy najít vlastní místo ve světě. Pocit beznaděje tíží také Kamidžóa, který ho naopak projevuje udržováním své titěrné pozice stranou jakuzy. Jenže pro světobol, který oba hrdiny sužuje, nemohou nikdy najít lék ve světě kolem sebe.

Vykořeněnost není problém jen filmových postav Arana a Kamidžóa, ale charakterizuje celou jednu japonskou generaci. Poslední desetiletí dvacátého století bylo v Japonsku dobou generace „bez otců“. Firmy a podniky si nárokovaly veškerý čas svých zaměstnanců. Synové a dcery úředníků své otce téměř neviděli, následkem čehož mimo jiné postrádali vzory a autority. Propast mezi generacemi dále umocnila deziluze z prasknutí ekonomické bubliny. Klasický model „pilně studovat, dostat se na univerzitu a následně získat dobré zaměstnání“ se rozpadl a mládež náhle postrádala smysl a směr v životě. Důsledkem daných faktorů byl rapidní nárůst kriminality a brutálního násilí mezi mládeží. Pornostar není jediným filmem, který na daných syndromech doby staví (viz legendární Battle Royale), ale jeho jedinečnost spočívá ve zvoleném přístupu k tématu.

Režisér Tošiaki Tojoda sám byl násilník z dané generace a svůj debut natočil jako portrét symptomů doby a nálad, které zažíval. Narozdíl od jiných tvůrců se nevydal cestou varovných poselství, ani dokumentární syrovosti, či prvoplánové hyperstylizace. Jeho příspěvek má podobu stylizované víceúrovňové metafory, pro kterou coby hlavní výrazový prostředek použil žánr jakuza filmů. Prostředí jakuzy režisérovi umožňuje prostřednictvím demytizování pravidel žánru, které byly položeny v idealistické době dospívání otců jeho generace, charakterizovat dobu, v níž se odehrává jeho dílo. Postavy zde neřeší klasický konflikt giri nindžó („povinnost a osobní pocity“ – základní motiv velké části japonských narativních umění dramaticky stavějící na situaci, kdy se postavy musí rozhodnout mezi povinností společnosti a svými osobními zájmy), protože ani necítí žádné závazky ke komukoli jinému než k sobě samým. Podobně Tojoda aktualizuje a popírá i ostatní žánrové motivy. Například postava ústředního hrdiny místo klasické podoby jediného ctnostného vzoru chování dostává formu vykořeněného jedince, který se zoufale drží jediného cíle a likviduje gaunery nikoli z pozice spravedlivého soudce, ale pouze protože je to jediná konstanta, kterou v životě má. Drastická doba přelomu tisíciletí nezná hrdiny bez bázně a hany, ale pouze postavy bez cíle, které své frustrace ventilují násilím. Nejvýmluvnějším momentem filmu je scéna výše zmíněného nagurikomi (závěrečný střet hrdiny a jeho protivníků v sídle rivalského gangu). Dříve zlatý hřeb ninkjó eiga, kde hrdina definitivně stvrdil své ctnosti a ideály proti prolhaným a prospěchářským praktikám jeho rivalů, má zde podobu syrového bestiálního masakru. Nesmyslnost a absurditu násilí ještě umocňuje fakt, že není motivováno etickým úmyslem, nýbrž emocionální vyprahlostí a pouhou potřebou dostát slepě nastavenému cíli. Ideály jakuzáckých ctností, kterými se zaklíná starý šéf jakuzy, se tváří v tvář jeho smrti ukazují jako pro hrdinu prázdné pojmy náležící do starého světa.

Pornostar ovšem nezaujme pouze jako výmluvná hra s žánrem. Za veškerým násilím a nepravostmi, kterých se hrdinové dopouštějí, nejsou klišovité postavičky, ale lidé s reálnými emocemi. Nikdo z nich však své pocity nevyjadřuje přímo. Pouze občas je může divák vytušit z jednání, gest či z výrazu postavy v určité situaci. Účelem při tom není konstatovat a konkretizovat jejich pocity, ale pouze je vycítit. Ani Tojoda nic přímo neřekne a namísto toho předkládá nejednoznačné symboly realizované vizuální stylizací scény skrze výpravu, postavení kamery, svícení či speciální efekty. Ačkoli se jedná o jeho debut, už zde je patrné, že Tojoda svým formalismem nemíří pouze k povrchnosti. Kdykoli použije zpomalený záběr, činí to s předem daným cílem naladit diváka na určitou emoční rovinu, nebo aby zdůraznil určitý psychologický aspekt scény. Speciální efekty jsou pro něho prostředkem k vizuálnímu ztvárnění pocitů nebo rozpoložení postav (déšť nožů snášející se na hrdinu) a za stejným účelem občas stylizuje i výpravu scény (rajčata rozdupaná na koberci v luxusním klubu).

Stejně jako byly na konci milénia pro mnohé nepochopitelné kontrasty mezi násilnými činy a jemnou psychikou reálné mládeže, střetává se mnohdy i Tojodovo přepínání z (anti)žánrového filmu do emotivní vizuální koláže s nepochopením a zmatením. Jako způsob přenesení nálady doby a postav na diváka je to pozoruhodná metoda, ale nedostatečná dramaturgie nedává konceptu vyznít. Pornostar se většinu času tváří jako žánrový film a tak i mnohým divákům utkví v paměti. Tojoda přitom chtěl v prvé řadě natočit výpověď o době svého dospívání. Zvolil však příliš subtilní metafory a málo zjevné kontextuální narážky, než aby jeho záměr dostatečně výmluvně rezonoval s (obzvláště ne-japonským) divákem. Nejedná se tedy přímo o výtku, ale spíše o varování divákům. Tojodu není radno po shlédnutí pouze tohoto filmu podceňovat. Jeho tvorba se od debutového snímku vyvinula a jeho následující filmy (Drsné jaro (Aoi haru, 2001), 9 Souls (2003)) jsou plně ve znamení harmonie úchvatného vizuálního zpracování a citlivého obsahu. Narozdíl od nich Pornostar zůstane filmem své doby a svědectvím o ní a jako takový ho plně docení jen Tojodovi vrstevníci. Pro ostatní bude atypickým jakuza filmem a snímkem, který formoval styl jednoho z nejvýznačnějších režisérů nového tisíciletí.

Režisérovo prohlášení

PORNOSTAR není v žádném případě porno film.
PORNOSTAR neobsahuje scény soulože.
PORNOSTAR je naše chaotická planeta (PORNO-HVĚZDA).
PORNOSTAR je pitoreskní fantazie o spasení na oné chaotické planetě.
PORNOSTAR je film o mládeži.
Je to Tokijská apokalypsa.

Jiří Flígl