Král síly

Nejvýznamnější díla režiséra Lama Ngai Kaie jsou spjata s počátky tzv. Cat III, tedy filmy spadajícími do ratingové kategorie snímků s povolenou návštěvností od 18 let věku, ale vyznačujících se specifickým žánrovým pozadím a stylovým pojetím divácky atraktivních prvků. Přibližně v době ustanovení ratingového systému v Hongkongu vytvořil několik snímků, které naznačily směry, jimiž se měla tvorba cíleně spadající do této kategorie v budoucnu ubírat (erotická komedie Liao zhai yan tan (Erotický duchařský příběh, 1987), urbánní thriller Xue mei gui (Její pomsta, 1988)). Na počátku devadesátých let se pokoušel exploatační prvky hongkongské kinematografie pro dospělé spojit s žánrem science-fiction. Jednalo se o bizarní snímek o mimozemské invazi Wai Si Lei lo maau (Wiselyho stará kočka, 1992) a adaptaci japonské komiksové série Riki ó (Král síly) [1].

Zatímco většina snímků Cat III vychází z žánrů psychothrilleru či erotické komedie, Lamovo dílo přebírá zápletku z bojové seinen mangy (japonské komiksy určené pro dospělé), pro niž je typická jednoduchost, epizodičnost a podřízení děje velkému množství soubojů. Příběh Krále síly je prostinký (mladík Riki mistrně ovládající kung-fu se dostává do vězení a postaví se proti jeho nespravedlivému vedení) a sestává z řady jen volně propojených dílčích peripetií, které mají z větší části podobu konfliktů s nejrůznějšími protivníky nebo protivenství testujících hrdinovy schopnosti. Zmíněný model nepřímo spojuje Krále síly s tradicí hongkongských wu-sia a kung-fu filmů, z nichž mnoho bojových mang vychází. Tato návaznost je však pro pochopení díla spíše matoucí. Souboje v Králi síly totiž příliš nepřipomínají typická bojová umění, ale vycházejí z nadsazené brutality akčních komiksů a cartoonů. Zatímco pro wu-sia a kung-fu filmy jsou příznačné dlouhé šarvátky s precizně promyšlenou choreografií, v nichž vidíme pouze povrchová zranění, Lamův film předkládá cosi jako útrobní bojové umění, v němž každý úder znamená proražení povrchu protivníkova těla, zpod nějž se na světlo derou kluzké vnitřnosti.

Porušování celistvosti těl postav je v Králi síly zobrazováno nadsazeně a nerealisticky. Laciné speciální efekty využívající očividně umělých figurín jsou sice primárně motivovány nízkým rozpočtem, ale ve výsledku jen zdůrazňují cartoonovou povahu násilí ve filmu. Jejich nepřesvědčivost paradoxně rozšiřuje spektrum zobrazitelného za hranice toho, co by při zachování alespoň hrubého zdání uvěřitelnosti nebylo přípustné. Špatné triky tak mohou mít v hraném filmu stejný efekt jako kresba v komiksu či animovaném filmu – zřetelně staví probíhající děj mimo realitu, čímž umožňují daleko větší nadsázku. Nevěrohodné extrémní násilí v Králi síly, podobně jako ve filmech studia Troma či v některých dílech Takašiho Miikeho, proto není zdrojem šoku, ale zábavy. Tělo, které je v akčních scénách převedeno na figurínu, se stává dětskou hračkou, již je možno bezstarostně dle libosti přetvářet, nafukovat či smršťovat a z níž při protržení povrchu stříká červená tekutina, případně se z ní klubou ven další hračky v podobě útrob, jež lze dále kreativně používat (protivník vytáhne ze svého proříznutého břicha vlastní střeva a pokusí se jimi hrdinu uškrtit). Někdy se hračka rozbije definitivně, jindy je možné ji ještě opravit (Riki si zaváže přetrženou šlachu na uzel).

Akce jako hra s tělem je ústřední, nikoli však jediný projev nadsázky ve filmu. Jako v řadě exploatačních filmů tu zápletka slouží jako omluva pro divácky vděčné scény násilí a perverze. V antiutopickém světě, do nějž je děj filmu zasazen, se vězení stala prosperujícími soukromými společnostmi, kde trestanci nemají v podstatě žádná práva. Rikiho boj se zlotřilým vedením věznice tak dostává rozměr revolučního aktu, kterým hrdina vyvádí lid (doslova) z kapitalistického vězení. Levicový morální apel však v kontextu zbytku díla vyzní jen jako další z řady nadsazených absurdit. Podobně ve snímku dochází k radostným deformacím a fragmentacím i na úrovni dalších žánrů, z nichž dílo využívá ani ne tak témata, ale spíše pouze atraktivní a efektní aspekty, které jsou poskládány k sobě bez ohledu na návaznost a vnitřní logiku celku. Král síly obsahuje motivy evokující tradiční kung-fu filmy (scéna, kdy Riki trénuje se svým učitelem, ztvárněným veteránem japonských samurajských snímků Tecuró Tanbou), dobrodružné snímky (různá propadla a tajné chodby, jimiž je protkáno celé vězení) či horory (metamorfóza ředitele v monstrum). Hravost a nezávaznost snímku je dovedena k dokonalosti několika geniálně absurdními komediálními prvky: Místoředitel věznice má umělé oko plné peprmintových bonbonů, Riki trénuje na hřbitově rozbíjením náhrobních kamenů, ředitel brání své proměně v obludu tím, že si bere prášky na uklidnění.

Osud trashové podivnosti pro sběratele filmových kuriozit, který Krále síly po uvedení na euroamerický trh stihl (dílo bylo ohodnoceno maximálními pěti kapkami slizu na serveru Badmovies.org), je adekvátní duchu snímku. Děj a řemeslné zpracování jsou zcela podřízeny maximalizaci efektnosti a efekt je nadsazen ad absurdum. Výsledný výtvor pak lze označit za bezvýhradné naplnění sousloví „bezduchá zábava“.

[1] Původní komiks vycházející v letech 1988–1990 je společným dílem Masahika Takaja a Tecujy Saruwatariho. Riki v něm ovládá bojové umění Čchi-kung, které se naučil od jednoho z Čankajšekových osobních strážců. Děj se odehrává v postkatastrofické budoucnosti, kdy je většina zemského povrchu zdevastována následky globálního oteplování. Podle této mangy v roce 1990 vznikla také dvojice OVA anime (Original Video Animation – anime určené přímo pro videotrh). zpět

Antonín Tesař