Můj soused Totoro

Každý, kdo začal trochu systematičtěji sledovat dílo režiséra Hajaa Mijazakiho, brzy postřehl, že jeho filmy se navzájem hodně podobají. V jeho „pohádkách“ nikdy nevystupují jednoznačně záporné postavy, často se tu řeší nějaké ekologické problémy, mnohdy jde o příběh malých dětí (nejčastěji děvčátek) ocitnuvších se v kritické situaci, jíž se musí sami postavit.

V tomto smyslu pojednávají jeho filmy o dospívání. Jsou o bolesti, jež s sebou nese ztráta bezstarostnosti dětství, a o hrdosti a důstojnosti, jíž nabudou ti, kteří se dokážou o sebe postarat. Ať už jde o Kiki z Majo no takkjúbin (Doručovací služba malé čarodějnice, 1989 – známý pod neoficiálním názvem Doručovací služba slečny Kiki), Čihiro z Cesty do fantazie (Sen to Čihiro no kamikakuši; Spirited Away, 2001), Sophii v Howlově kráčejícím hradu nebo nejnověji chlapce Socukeho ve filmu Ponjo z útesu nad mořem (Gake no ue no Ponjo; Ponyo on the Cliff by the Sea, 2008), všechny tyto postavy, třebaže jsou dětmi, se musely spolehnout na vlastní síly a vypořádat se s okolním světem. Musely učinit dospělá rozhodnutí a tím udělaly veliký krok na cestě ke své dospělosti.

Totoro je ale jiný. Obecně a celkem oprávněně se má za to, že ze všech Mijazakiho filmů je určen pro nejmladší diváky. Mám ale pocit, že může oslovit i ty nejdospělejší. Zatímco mnohé jiné jeho filmy určené pro děti školního věku, jako Naušika z Větrného údolí (Kaze no tani no Naušika; Nausicaä of the Valley of the Wind, 1984), Princezna Mononoke nebo Tenkú no širo Rapjuta (Laputa: Zámek v oblacích, 1986), jsou vystavěny jako dobrodružné příběhy s ekologickým poselstvím, Totoro je do velké míry realistický. Žádná romantická dobrodružství ve světech nezbadatelné budoucnosti či minulosti, naopak se tu po většinu času pojednává o všedním životě, do nějž jen opatrně vstupuje i cosi zázračného. Hlavní postava spadá mezi obvyklé Mijazakovské hrdinky, je to holčička ve věku kolem deseti let jménem Sacuki. Na rozdíl od Kiki nebo Čihiro však Sacuki nemusí být podrobena zkoušce, aby ukázala, zda se o sebe umí postarat. Poznáváme ji ve chvíli, kdy se už zcela všedně stará nejen o sebe. Protože její maminka se kvůli blíže ne přesně určené nemoci (pravděpodobně tuberkulózy) dlouhodobě léčí v nemocnici, na Sucuki připadl nelehký úkol zastat její roli.

Na příběh můžeme nahlédnout z pozice konfuciánské filozofie, jejíž učení neviditelně utváří japonskou společnost. Z této perspektivy je ve vztahu dvou lidí vždy jeden podřízený a druhý nadřízený. A vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec nebo rodič – dítě, odpovídá také vztah onésan – imóto (starší sestra – mladší sestra). Sacuki je starší sestrou a postarat se o Mei, a částečně i o jejich roztržitého tatínka, je její povinnost. Proto zatímco čtyřleté Mei je ještě dopřáno právo chovat se a smýšlet jako dítě, Sacuki musí projevit smysl pro povinnost a odpovědnost. A třebaže můžeme vnímat její život v novém domě jako idylický, je zřejmě rozdělen mezi starosti o domácnost, o Mei a mezi úkoly do školy. Ve filmu je její úloha naznačena v několika málo scénách, ve kterých ji vidíme sbírat dříví, připravovat snídani či bentó. Také víme, že za otcovy, zřejmě ne tak zřídkavé, nepřítomnosti, přebírá starost o Mei. Ještě více než ze samotných pracovních povinností je Sacučina „dospělost“ zřejmá v míře odpovědnosti, kterou si na sebe nakládá. Dělá si starosti, když tatínek upustí nábytek, nesmí dát před Mei najevo strach, když se dozví o tom, že matku z nemocnice nepropustí. Sacuko byla nucena dospět, nebo řekněme to jinak: chovat se dospěle. Můžeme však věřit, že je s takovým stavem věcí spokojena? Předpokládám, že nikoliv. A tak zatímco Mei je jako malé holčičce „dovoleno“ setkávat se s velkým chlupatým kamarádem, Sacuki po tom zpočátku jen touží.

Není snad možné na celé setkání s Totorem nahlížet jako na dětskou fantazii obvyklou a tolerovanou u dětí předškolního věku, ovšem potlačovanou a nevhodnou u dětí věku školního? Nepřipomíná vám Totoro obvyklého dětského imaginárního přítele? Není takový přítel nejčastěji velký, chlupatý a silný, zároveň však přátelsky vlídný? Takový, aby se u něj malé slabé dítě mohlo stulit v bezpečí? Popravdě, Totoro sám v mnohém připomíná naivní malé dítě, které však, na rozdíl od Mei, nepodléhá žádným negativním emocím. U tvora jeho velikosti a síly by to bylo nebezpečné. Je obdobou třeba Toma Bombadila z Pána prstenů , lehkovážný i moudrý zároveň.

Mám-li však říci svůj názor, interpretace, že Totoro je jen fikcí se mi vlastně příčí. Ten milý chlupáč je v tomto příběhu až příliš skutečný, nakonec dokáže přeci nalézt i ztracenou Mei. Spokojím se tedy s tvrzením, že má v mnohém charakter dětské fantazie. Totoro je zkrátka ideálním dětským přítelem, který poskytuje zábavu i bezpečí. Ten, kdo je dospělý, však ochránce nehledá, naopak, sám jím musí být. My ale víme, že Sacuki by si setkání s Totorem přála. Její touha se později sice vyplní, přesto se však zdá, že vazba mezi Mei a Totorem je od první chvíle přímější a přirozenější. Příznačná je snová scéna Totorova kouzlení, kdy urychluje růst stromů ze semínek. Totoro zde roztočí jakousi „káču“, na jeho hruď naskáčí menší totorové a hned za nimi Mei. Sacuki však váhá, nerozumí tomu, co Totoro zamýšlí udělat. Teprve po chvíli pochopí, přidá se k ostatním a všichni se vznesou v letu vzhůru. Sacuki jako by její dospělost bránila prožívat onen intuitivní vztah vzájemného porozumění.

Zatímco tedy většina Mijazakiho filmů pojednává o dospívání, Totoro jako by v postavě Sacuki byl spíše o touze a právu být dítětem. Srovnání se nabízí s filmem Isaa Takahaty Hotaru no haka (Hrob světlušek, 1988). Oba filmy, Můj soused Totoro i Hotaru no haka, byly vytvořeny studiem Ghibli společně. Traduje se, že animátoři, kteří na nich pracovali, často ani nevěděli, pro který z filmů jsou zrovna vytvářené scény určeny. Filmy byly určitý čas společně promítány a byly zamýšleny jako jakési zrcadlové obrazy, shodné v precizním výtvarném zpracováním, protipóly ve svém vyznění. Pozitivní Totoro měl umenšovat pochmurnost Světlušek. O Hotaru no haka je obecně známo, že jejich příběh vznikl jako snaha autora Akijuki Nosaka vyrovnat se s osobním traumatem. Za války zemřela v jeho péči mladší sestřička. Kniha a podle ní vzniklý film pojednávají o chlapci jménem Seita, který se po smrti matky stará o svou mladší sestřičku Secuko. Ačkoli se o filmu často mluví jako o protiválečném, sám Takahata říká, že o nic takového vědomě neusiloval. Není spíše vztah onésan – imóto hlavním tématem tohoto filmu? I Seita je prakticky přes noc postaven do role rodiče, a to za ztížených válečných podmínek. V této roli Seita nakonec selhává, ale můžeme ho vinit, když sám je dosud zpola dítětem? Třebaže Sacučina role není zdaleka tak dramatická a obtížná jako ta Seitova, přesto se zdá, že jsou jejich příběhy vzdáleně podobné. Není snad proto v celku přijatelná myšlenka, že oba filmy měly být vzájemným pandánem o tématu dítěte nuceného vyrovnat se s rolí dospělého?

Šťastným závěrem Totora není nakonec jen nalezení Mei, ale i Sacučin návrat do dětství. To, že smí sama o vlastní vůli, takřka v Meiných stopách navštívit Totora a následně si užít jízdu kočko-busem. Zároveň nalezení Mei ulehčuje její špatným svědomím zatížené odpovědnosti. Příslib maminčina návratu (viz kresby v titulcích) zase otevírá možnost vrátit se k svému původnímu postavení v rodině. Je ovšem takový návrat možný? Setkání s Totorem jako by dávalo naději, že návrat do dětské fantazie přes všechno možný je.

Belldandy

Za pomoc s tímto článkem děkuji svému, nyní již pětiletému, synovi Kubovi,
který mě přiměl se na Totora nespočetněkrát podívat.