|
Ohlédnutí za českou DVD distribucí asijských filmů v roce 2009
¬ články / tematické články - 10. 1. 2010
V textu mapujícím vývoj distribuce DVD s asijskými filmy v České republice za rok 2008 zaznívaly optimistické prognózy pro nadcházející rok. Ty se z části vyplnily, čemuž nasvědčuje i čistě statistická bilance, že vyšlo o třináct titulů více než v předchozím roce. Ovšem současně se dostavilo i nepotěšující vystřízlivění.
Z širokého pohledu zůstala situace na trhu v roce 2009 v principielně stejné podobě, jaká se ustanovila právě v předchozích dvanácti měsících. Velcí distributoři, tedy společnosti uvádějící filmy nejen na DVD, ale i do kin, nadále k šíření DVD využívali kamenné obchody i specializované eshopy a do sítě novinových stánků recyklovali tituly dříve vydané klasickou cestou. Menší firmy, které nakupují pouze práva pro uvedení na DVD či v televizi, se zpravidla drží pouze novinových stánků. Z hlediska rozložení sil v oblasti asijských titulů se naplnily prognózy o dominanci triumvirátu společností Řitka, Vapet a Mido. Bohužel také došlo na potvrzení domněnky, že dřívější vlajková loď této sféry, společnost Filmhouse, oblast Asie opustí. Ačkoli v první polovině roku ohlásila sedm snímků, nakonec se kvůli posouvání dat vydání k divákům dostaly pouze Čas (Šigan; Jižní Korea 2006) a Nebohá paní Pomsta převzaté od společnosti Artcam, která je v roce 2006 uvedla do kin. Uvidíme, jestli zbylé snímky spatří světlo světa v novém roce, nebo zdali firma místo riskantní exotiky bude radši nadále spoléhat na evidentně tržně jistější západní tituly. Z tohoto hlediska se dokonce progresivněji jeví singulární počiny bývalého distribučního partnera Filmhousu, řetězce prodejen Levné knihy, kde se objevily dva zábavně obskurní snímky Nádherný život Sačiko Hanai a Bruce Lee bojuje z hrobu (America bangmungaeg; Hongkong, Jižní Korea 1976).
Závan naděje loni na trh vnesli dva noví hráči. Firma Blue Sky Films, která nasazuje filmy i do kin, se rozhodla pro šíření svého katalogu, jenž obsahuje špetku koprodukčních dálnovýchodních titulů, využít novinové stánky. Její Edice Platinum kopíruje osvědčený model řady FilmX od Reflexu, který spočívá v honosnějším balení DVD, které jakoby motivuje dvojnásobnou cenu oproti stánkovému standardu. Zatím takto vyšel pouze snímek Zakázané království, ale v nadcházejících měsících lze vyhlížet fenomenální melodrama o přetvařování Touha, opatrnost. Větší stopu v oblasti asijských filmů zanechala maďarská společnost Mirax, která své tituly distribuuje přes novinové stánky současně ve čtyřech zemích bývalého východního bloku. Bohužel se to projevuje na jazykové výbavě disků, které sice mají původní znění, ale titulky pouze v maďarštině a rumunštině, takže čeští a slovenští diváci jsou odkázáni na český dabing. Otázkou zůstává, jaké tituly lze od Miraxu očekávat do budoucna. V uplynulém roce uvedl vedle třech disků s televizním anime seriálem Transformers Armada (Čó robotto seimeitai toransufórmá maikuron densecu; Japonsko 2002) šest thajských snímků od produkční společnosti Sahamongkol Film, která se specializuje na mezinárodně lákavé produkce z žánrů bojových filmů a hororů. Její nejpovedenější tituly, které ještě nebyly skoupené jinými společnostmi (Ong bak 2: Pomsta či Duch boje (Chokgohlaet, 2008)), ale Mirax již vyčerpal, a tak se k divákům dostala i třetiřadá díla jako série Tajný agent (Bordegatnaliam; 2004, 2007) či třeskutě laciný monster film Boa - V sevření hrůzy (Boa... Nguu yak!; 2006).
Ze zavedených malých distributorů se v oblasti vydávání asijských filmů jako nejodhodlanější a nejstabilnější ukázalo Řitka video. To navíc ve své kategorii představuje unikát, neboť se nesoustředí pouze na distribuci přes novinové stánky, ale kopíruje model velkých společností, takže nejprve titul vydá přes eshopy za cenu v řádu stovek korun, posléze ho prožene stánkovým prodejem a zbytek nákladu znovu zužitkuje jako přílohy časopisů. V roce 2008 zahrnulo do své srdcové ediční řady Válka několik japonských titulů a loni takto vydalo dalších deset filmů. Stejně jako v předešlém roce se i tentokrát českým divákům dostalo cti zhlédnout snímky, které jinak nebyly nikde mimo Japonsko doposud uvedené na DVD. Navíc se jedná o tituly vzniklé napříč všemi desetiletími druhé poloviny dvacátého století. Katalog Řitky tak může posloužit jako názorná ukázka toho, jak se v průběhu dané doby vyvíjel styl japonské mainstreamové kinematografie. Záměr vydávat asijské filmy evidentně Řitka hodlá udržet i v nadcházející době – vedle válečných titulů má ohlášenou sérii béčkových samurajských snímků a dvě díla od klasika japonské kinematografie Šóheie Imamury.
Lehký zármutek lze cítit z vývoje distribučních úsilí firmy Vapet Production. Na sklonku roku 2008 uvedla několik starých anime a zkompletovala zásadní tituly z filmografie Bruce Leeho, přičemž na rok 2009 ohlásila řadu filmů s Jackiem Chanem. V prvních loňských měsících na stánky navalila jedenáct asijských titulů, jenže od konce června už žádný další nevydala. Při tom by údajně měla mít v zásobě ještě několik dalších snímků s nejslavnější žijící hongkongskou hvězdou. V kontextu výše zmíněného případu společnosti Filmhouse se lze obávat, že asijské filmy, ani s takovými zdánlivě zaručenými lákadly jako jsou bojová umění a Jackie Chan, prostě zákazníky novinových stánků nelákají tolik jako tuctové škváry ze Západu, které zde dominují. Striktně ziskově zaměřený Vapet je v tomto ohledu směrodatným ukazatelem tendencí na trhu a současný stav jeho aktivit v oblasti asijských filmů nedává do budoucna moc optimistické vyhlídky.
Před rokem a půl vkládali fanoušci anime nemalá očekávání do firmy MIDO Film Brno, která přišla se záměrem vydávat japonské animované filmy a seriály. Nicméně v průběhu roku 2009 jakoby tento záměr usnul. Ačkoli v distribučním plánu nadále figuruje řada titulů, loni společnost vydala pouze dvě anime, a to navíc v první čtvrtině roku. Posléze naopak uvedla několik hraných žánrovek z Japonska a Thajska, jež se vyznačovaly lacinou snahou oslovit diváky pomocí prvoplánových či šokantních atrakcí. Pomyslný post nejbizarnějšího distributora roku si firma vysloužila tím, že fantaskní thajský epos Puen yai jom salad (2008) uvedla pod křiklavě plagiátorským názvem Piráti z Pacifiku, a navíc tento dvouačtvrthodinový film zřejmě ve vidině znásobených zisků rozsekla na dvě zvlášť prodávaná DVD.
Kvantitativně nižší byla loni stran asijských filmů činnost velkých distributorů. Principielně pozitivním se jeví fakt, že omezili vydávání podřadných titulů, které vznikají cílené na zahraniční trh. O to větší pozornost vzbuzují výjimečné snímky jako Na východě ďábel, na západě jed a Hrdinové války či i do kin uvedený koprodukční povídkový film Tokio! (Tokyo!; Francie, Japonsko, Německo, Jižní Korea 2008). Sběratele pak potěšily české DVD premiéry snímků před řadou let uvedených do českých kin, konkrétně proslulého prvního společného filmu bratří Pangů Sniper z Bangkoku (Bangkok Dangerous; Thajsko 1999) a uvolněně nonsensového Double Teamu (USA 1997) hongkongského režiséra Tsuiho Harka v hlavních rolích s padlými hvězdami Jeanem-Claudem Van Dammem a Mickeym Rourkem, které letos slavily comeback na filmových festivalech.
V souvislosti s pomalu se v České republice rozjíždějící sférou Blu-ray disků se na trhu prostřednictvím distribučního mamuta Bontonfilm objevila také hrstka asijských snímků ve vysokém rozlišení. Vedle popových počítačově animovaných franšízových titulů Resident Evil: Rozklad (Baiohazádo didženeréšon; Japonsko 2008) a Final Fantasy VII - Advent Children (Japonsko 2005), u nichž prodejci i tvůrci spoléhají především na sílu samotného titulního trademarku, si mohli diváci vychutnat také modrou reedici před dvěma roky relativně úspěšně distribuovaného anime Paprika. Jediným vyloženě archivním kouskem v nabídce se příznačně stal přelomový Tygr a drak, jenž svého času pomohl nastartovat vlnu západního zájmu o asijské filmy, která z prvotní fáze tsunami přešla do současného stavu lehce zvlněné hladiny.
Těžko však lze očekávat, že by nové vydání snímku resuscitovalo zdejší zájem o asijské filmy. Spíš zůstane nostalgickou připomínkou pomyslné zlaté éry, která paradoxně v České republice nikdy plně neproběhla. Když byly asijské filmy celosvětově nejvíce v kurzu, tedy v prvních letech nového tisíciletí, vydavatelé jako Intersonic a Magic Box se sice pokoušeli ji na DVD nastartovat i ve středoevropské kotlině, ale záhy od toho upustili. Trh s tehdejšími nesmyslně závratnými cenami a dobový fenomén stahování filmů z internetu potencionální diváky od koupě disků odrazoval. V současnosti, kdy fanoušci zpravidla pokročili z životní fáze chudých studentů do finančně solventního stádia, už na českou distribuci vůbec nespoléhají a spíše nakupují přímo ze zahraničních eshopů. V tomto kontextu je o to více třeba ocenit činnost těch distributorů, kteří na český trh přesto asijské filmy vydávají.
Stejně jako loni rekapitulaci zakončíme krátkými recenzemi několika titulů. Jednotlivé snímky byly zvoleny, protože zastupují jisté výše popsané tendence.
Jiří Flígl
Bible Black
(Bible Black -- Baiburu burakku)
ANN
Japonsko; 2001 režie: Kazujuki Honda
České vydání Bible Black může sloužit jako vzorová ukázka fenoménu hentai anime, tedy japonské animované pornografie. Na DVD se k nám dostávají první dvě epizody šestidílné minisérie, přičemž každá z nich má kolem třiceti minut. Série vznikala rovnou pro videotrh, který je tradičním odbytištěm hentai animací již od osmdesátých let. Příznačný je také fakt, že jejím předobrazem byla textově řešená počítačová hra žánru eroge (zkratka „erochikku gému“ – „erotická hra“) [1]. Podle eroge vzniká celá řada anime sérií, a to nejen hentai.
Bible Black přebírá vzhled postav a většinu situací přímo z původní hry. Vizuálně zapadá do průměru hentai produkce, která vychází z mainstreamových anime, ale klade větší důraz na detailně rozkreslenou anatomii. Oproti schematickým a často velmi útlým figurám typických anime jsou zde postavy vyšší a mohutnější a dívky mají vesměs gigantická poprsí. To je samozřejmě dáno čistě účelově s ohledem na sexuální scény, kde anatomické detaily a zveličení určitých partií umocňují akci. Z animačního hlediska pak Bible Black, stejně jako všechny ostatní hentai, masivně využívá toho, že sex je v zásadě založen na rytmickém opakování stejných pohybů, což umožňuje tvůrcům klást tutéž krátkou animační sekvenci několikrát za sebe a tím si ušetřit práci. I mimo sexuální scény je animace maximálně úsporná a repetetivní zcela v duchu lacinějších mainstreamových anime.
Z hlediska děje je možné Bible Black také chápat jako standardizovaný hentai produkt. Fantastické prvky a zasazení děje do školního prostředí jsou běžnou výbavou, kterou hentai přebírá z hlavního proudu anime. Způsob, jakým se anime klišé potkávají s pornografickými scénami, je často zdrojem absurdity. Mezi fantaskní a pornografickou rovinou totiž děj přechází co nejpřímočařejšími skoky, takže čarodějové jsou tu mistry sexuální magie, jedna z hrdinek mámí ze svého spolužáka informace prostřednictvím orálního sexu a hlavním motivačním motorem většiny postav je dobře si zasouložit. Oproti evropským pornografickým komiksům s fantastickými motivy, které často mají ponurou atmosféru zdůrazňující nevyrovnanost sexuálních vztahů založených na submisivitě a dominanci, se hentai často vyznačují neskrývanou naivitou a dokonce přesahy do romantických komedií. Bible Black sice obsahuje prvky svérázně pojaté středoškolské romance, pro nadsázku tu ale žádný prostor nezbyl.
To ale neznamená, že by dílo nebylo plné nechtěného humoru. Jako vítanou přidanou hodnotu k absurditě série jako takové lze přibrat český dabing, jímž je DVD opatřeno. Jeho tvůrci si s kresleným pornem poradili se stejně odzbrojující neumětelskostí, jakou jsme mohli zakoušet v devadesátých letech ve zvukové stopě českých VHS vydání amerických béčkových filmů. Překlad je plný zarážejících tvrzení typu: „Máte moc příjemnou ruku, paní učitelko,“ a hereckým výkonům vévodí Bohdan Tůma, který oproti originálu pojal ústřední postavu Mínase s naprosto protismyslným ňoumovským akcentem.
Antonín Tesař
Grotesque
(Grotesque -- Gurotesuku)
IMDB
Japonsko; 2009 režie: Kódži Širaiši
Žánr torture porn (mučící porno) se nachází v jednom z nejtemnějších sklepení komunity hororových fanoušků. Po celém světě nesmírně početná a vrstevnatá fanovská základna příznivců krváků a nechutností všeho typu se sice stále zaštiťuje obdivem k hororovému žánru, ale stále větší část produkce určené těmto divákům už s hororem má jen velmi málo společných znaků. V jádru torture porn v zásadě stojí dlouhé a explicitní záběry fyzického mučení. S hororem je pojí jen proces překonávání vlastního strachu, který Stephen King popisuje v knize Danse Macabre. King píše, že v závěru hororových filmů přichází moment, kdy se dosud nespatřené tajuplné monstrum poprvé objevuje na světle, a divák obvykle zjišťuje, že příšera před jeho očima vlastně není tak strašná, jak si ji představoval. Toto zjištění se přitom vztahuje k obecné lidské schopnosti zvyknout si prakticky na cokoli. V torture porn se překonávání netýká strachu z neznáma jako v hororu, ale zobrazování fyzického utrpení. Sledováním odpudivých záběrů mučených lidí v sobě diváci objevují otrlost vůči těmto výjevům.
Snímky jako Hostel (USA, 2005) nebo Saw (USA, Austrálie, 2004) se pohybují na povrchu proudu torture porn filmů, který se jinak živí převážně z výrazně nízkorozpočtových či rovnou amatérských děl. Patří sem například celá oblast pseudosnuffových filmů [2] nebo nejrůznější rádoby experimentální amatérské excesy typu Slaughtered Vomit Dolls (Zmasakrované zvracející panenky; Kanada, USA 2006). Japonsko má v tvorbě těchto filmů slušnou tradici založenou sérií videofilmů s hlavičkou Za ginnipiggu (Guinea Pig; 1985-1989). Oproti protivně demonstrativní dekadentnosti mnoha západních torture porn filmů je sympatickou a nečekanou vlastností japonských žánrových zástupců přímočarý morbidní humor. Grotesque neváhá spojit sadistické scény mučení s absurdním vtipem a naivní romantikou. Šílený věznitel mučením mladého páru testuje sílu jejich vzájemné lásky a příběh vrcholí zjištěním, že příčinou sadistova zvráceného jednání je jeho nesnesitelný tělesný zápach.
Počáteční koncentrace na předvádění sadistických scén ponižování a mučení ve druhé polovině filmu ustupuje dějovým pasážím, které jsou zúročeny v absurdně komickém finále, kde postupně gradující násilí vrcholí do zcela fantastických možností, jež už slouží čistě ke zdůraznění expresivity děje. Nevázaně přestřelený závěr je také vrcholem celého díla, což dokazuje, že jako u mnoha pornofilmů i v torture porn platí, že zábavnější než samotné akty je kontext, do nějž jsou zasazeny.
Antonín Tesař
Hlasy padlých studentů
(Listen to the Voices from the Sea -- Kike wadacumi no koe: Nippon senbocu gakusei šuki)
IMDB
Japonsko; 1950 režie: Hideo Sekikawa
Japonská poválečná kinematografie obsahuje řadu filmů zabývajících se tématem války. Zatímco v posledních letech se rozmáhá trend národně buditelských titulů, v druhé polovině dvacátého století vzniklo mnoho desítek protiválečných snímků stylem se rozpínajících od komorních dramat přes modernisticky uchopená avantgardní díla po epické hvězdně obsazené spektákly. Některé z nich se díky ráznému protiválečnému tónu dostaly i do československé kinodistribuce. Vedle myšlenkově nekompromisního detektivně pojatého Pod vlajkou vycházejícího slunce (Gunki hatemeku moto ni, 1972, režie: Kindži Fukasaku) svého času velkou pozornost získal zahraničními cenami ověnčený titul Ohně na planinách (Nobi, 1959) Kona Ičikawy. S ním mají Hlasy padlých studentů několik společných bodů. Oba snímky vznikly podle stejnojmenných literárních předloh, líčí trpké osudy zubožených vojáků na pacifických bojištích v posledních dnech druhé světové války a ani v jednom nejsou nikdy vidět spojenecké jednotky. Zatímco Ičikawa poslední jmenovaný fakt využívá jako jeden z mnoha prvků k navození atmosféry stupňujícího se šílenství, starší film na něm staví svou obžalobu války a především propagandy.
Fyzická nepřítomnost protivníka v Hlasech padlých studentů nevede k idealizaci války, jako tomu bylo v předválečných (nejen japonských) propagandistických dílech. Spojenci jsou přítomní skrze pravidelná demotivační hlášení, v nichž japonské vojáky informují o průběhu války, který před nimi jejich nadřízení zatajují. Již úvodní scéna vojáků doslova pohřbených v bahně bojiště, přes které se nese spojenecký projev v japonštině, naznačuje, že nepřítelem tentokrát bude japonská válečná mašinérie. Následující vyprávění sleduje různé konflikty uvnitř japonské jednotky sužované hladem. Ve scénách střetů řadových vojáků s prolhanými a sebestřednými veliteli i při reminiscencích do života jednotlivých postav před povoláním do armády se ukazuje ideologická manipulace ze strany nadřízených i faleš dobové propagandy.
Příznačně době svého vzniku, kdy jednak mělo Japonsko válečnou zkušenost čerstvě v paměti a navíc se nacházelo pod mocenskou i ideologickou kontrolou okupačních jednotek spojeneckých vojsk, vyjadřuje snímek své postoje důrazně a zaníceně. Naštěstí se Hlasy padlých studentů nespokojí s pouhým démonizováním projevů imperiálního Japonska, ale snaží se vyvolat sympatie pro jednotlivce a naopak odpor k ideologii, která z nich udělala masu. Dociluje toho kontrastem individuálních či konkrétních prvků vůči věcem obecného charakteru. Spojenecké hlášení s důrazem na data a fakta tak stojí proti povšechným zprávám v japonském tisku či scény reminiscencí vojáků na osobní život před naverbováním a konkrétní útrapy jednotlivých vojáků staví do protikladu k mechanickému zadávání rozkazů nadřízenými. Jedna z hlavních linií dokonce zahrnuje vysokoškolského profesora, který proti japonské ideologii postavené na podřízení jednotlivce národu nechává zaznít citace z francouzské literatury vyzdvihující svobodu duše. Princip kontrastu se projevuje i ve formě, a to nejen v očividné podobě jako při sekvenci, kde se vojáci plahočí lijákem zatímco na pozadí znít dobové chvalozpěvy na čerstvě naverbované studenty. Většina filmu je natočená klasickým stylem melodramat čtyřicátých let, který nechává dlouze vyznívat patos či tragédii okamžiku. Tomu ostře protiřečí závěrečná sekvence z bojiště, jež je koncipovaná jako sled krátkých přízračných záběrů zalitých dýmem a explozemi vyvržené zeminy.
Jiří Flígl
Ong bak 2: Pomsta
(Ong Bak: The Beginning -- Ong bak 2)
IMDB
Thajsko, 2008 režie: Tony Jaa, Panna Rittikrai
Tony Jaa byl po průlomovém úspěchu thajského bojového filmu Ong-bak (2003) mimo jiné srovnáván s hongkongskou legendou Brucem Lee, jehož uvádí jako svůj životní vzor. Původně spíše planý marketingový příměr se ukázal jako nosná a plně adekvátní paralela. Stejně jako Leeho stěžejní díla Pěst plná hněvu (Jing wu men, Hongkong 1972) a Cesta draka (Meng long guojiang, Hongkong 1972) i Ong-bak a o dva roky novější snímek Ong-bak 2 využívají bojové umění k posílení národního sebevědomí domácího publika. Krom toho se Jaa v duchu svého předchůdce ukázal jako ambiciózní selfmademan s jasnou vizí a v případě Ong bak 2: Pomsta už zastal nejen posty herce a choreografa, ale také režiséra. Novinka dovedla analogii s ikonou bojových filmů do maxima tím, že se stala obdobou projektu Game of Death, který předčasně zemřelý Lee již nestihl dokončit [3].
Game of Death měla být filmovým vyjádřením podstaty Leeho bojového umění Jeet Kune Do, které neuznávalo klasické čínské školy boje, ale naopak přejímalo postupy napříč styly z celého světa. Tony Jaa se učil různá bojová umění během studia na vysoké škole a také při práci kaskadéra, přičemž muai thai, které ho světově proslavilo, se začal intenzivně věnovat až před natáčením Ong-baku. V Ong bak 2: Pomsta využil nejen bojová umění, která dříve praktikoval, ale také se kvůli natáčení učil čínské a japonské styly boje se zbraněmi.
Zatímco předchozí Jaaho snímky utužovaly patriotismus Thajců pomocí scén, kde tradiční muai thai vítězilo v duelech s cizinci, Ong bak 2: Pomsta představuje krok dál za národní emancipaci. Ukazuje, že nalezenou a posílenou identitu je třeba obohatit o cizí vlivy, aby dokázala obstát před jakýmkoli výzvami. Děj snímku je zasazen do patnáctého století a sleduje zrání chlapce v muže. Vyprávění zdůrazňuje dva formativní směry, které hlavní postavu utvářejí – ve flashbacích vyjádřenou minulost, která zakládá úctu k předkům a poznání národní kultury i filosofie, a chronologicky odvíjenou linii, kde se hrdina v táboře banditů učí různé způsoby boje. Zatímco vědomí minulosti dává hrdinovi smysl života v pomstě smrti rodičů, právě jeho schopnost přijmout a využít postupy z různých zdrojů mu umožňuje jeho plány realizovat.
Jaa filmem, jehož vznik ohrožovaly různé potíže (což může zavdávat k dalším srovnáním s Game of Death), dospěl do zlomového bodu své kariéry. Doposud měl před sebou mety stanovené Brucem Lee, ale nyní vyvstává otázka, jakým směrem se v již ohlášeném pokračování vydá dál. Vyhlídky to jsou vzrušující, protože hvězda již v Ong bak 2: Pomsta prokázala, že dokáže stvořit dílo, které nestojí pouze na přejímání vzorů, ale má svou osobitou identitu. Jaa do centra pozornosti postavil samotnou esenci bojových filmů, tělesnost. Jestliže v předchozích Ong-bacích byla hlavní atrakcí vzájemná interakce těl a prostor okolo bojovníků měl spíše roli proměnlivého ozvláštnění, tentokrát je sepjetí akce s prostorem více tematizováno a zásadní mírou utváří atmosféru díla. Namísto slapstickových hrátek s rekvizitami ala Jackie Chan nastoupila oslava těla v jeho karnevalové podobě fyzické hmoty.
Historické dějiště filmu nezavdává k typickému mainstreamovému obrazu minulosti plnému líbivých zánovních kostýmů a zářivě vymydlených tvářiček. Ong bak 2: Pomsta fascinuje naturálním stylem, kde postavy včetně hrdiny mají zkažené zuby, zacuchané vlasy a jejich těla zdobená rozsáhlým hrubě ornamentálním tetováním jsou pokryta směsí prachu, potu a krve, případně je máčí proudy deště. Přízemnost snímku dosahuje rozměru až primitivní mystiky, jež vzývá tělo, krev a přírodní živly. Tento dojem vyplývá nejen z výběru fyzicky výrazných představitelů a inscenace scén s důrazem na interakci aktérů s prostředím (souboje ve vodě a za deště, víření prachu při boji, dopady těl na zem), ale také z formálního zpracování sekvencí. Zvukovou stopu zaplňují expresivní výkřiky či jiné neartikulované hlasové projevy bojovníků a zesílené ruchy úderů, lámání kostí, pronikání čepelí tělem i svištění zbraní vzduchem. Kamera ve scénách soubojů často využívá deformace perspektivy a hloubky pole, aby dala efektivněji vyznít akci. Většina záběrů má zvýšený kontrast, čímž se umocňuje celkové žlutohnědé tónování filmu, které způsobuje, že kůže lidí barvou připomíná vyprahlou půdu.
Zatímco konkurenční thajské bojové filmy se zaměřují na absurdní zápletky a prvoplánové oslovování diváků, Jaa vytvořil dílo, které atrakci soubojů pojímá sofistikovaně a důsledně. Ong bak 2: Pomsta představuje díky skloubení kontaktní choreografie a intenzivně fyzického stylu nový vrchol v rámci svého žánru.
Jiří Flígl
Police Story
(Police Story -- Ging chaat goo si)
IMDB
Hongkong; 1985 režie: Jackie Chan
Jackie Chan je pravým protikladem Bruce Leeho. Jestliže Lee ve všech svých bojových rolích vystupuje jako neporazitelný bojovník, jehož síla a charisma udivují diváky, protivníky a chvílemi snad i jeho samotného, Chan už ve svých prvních výraznějších snímcích představuje obyčejného chlapíka, co dostává neustále do těla. Zatímco Leeho se protivníci sotva dotknou, Chanova nezničitelnost tkví v jeho schopnostech nechat se bez újmy zmačkat takřka do kuličky. Již v Jackieho rané tvorbě spadající do kategorie bojových filmů s historickým dějištěm dostává hodně prostoru humor. Naplno se však jeho komediální talent projevil až počátkem 80. let, kdy se hongkongská produkce intenzivněji inspirovala Hollywoodem a do centra pozornosti se dostávají komedie a akční snímky ze současnosti. Chan však nečerpá jen ze soudobé americké produkce, ale i z němé grotesky, tedy ze samotných kořenů akčního filmu a slapstickové komedie.
Police Story a její čtyři pokračování tvoří nejznámější Jackieho sérii vůbec. Poprvé se tu také objevuje ve své typické roli. Nejde o to, že ztvárnil policistu – ostatně jako strážce zákona vystupoval už ve Vítězích a hříšnících a v historicky situovaném A gai wak (Projekt A, 1983). Jeho role nejsou podobné ani tak typem postavy, jako spíš jejím přístupem ke světu. Většinou – navzdory svým bojovým schopnostem – představuje běžného člověka s různými vadami, který se přesto v podstatných věcech chová správně. Police Story přebírá mnohé z amerického filmu Ochránce (The Protector; Hongkong, USA 1985), který vznikl ve stejném roce a byl jedním z prvních Chanových průniků do Hollywoodu. Právě Jackieho zklamání z kasovního neúspěchu Ochránce i z toho, že tu nedostal prostor ukázat své přednosti, se stalo jedním z důvodů vzniku Police Story. Jednoduchá zápletka o neúplatném policistovi, který má chránit důležitou svědkyni, je spíše hybnou silou k rozehrání série situací, které skýtají potenciál pro akci i komiku. Přesto je příběh poměrně sevřený a byť jeho tempo kolísá, nepostrádá pevný dramaturgický oblouk. Akce se nese v duchu nejlepších tradic grotesky (nezapomenutelná scéna, v níž Jackie po vzoru Bustera Keatona odchytává pomocí deštníku autobus se zločinci) a dojde i na dorty v obličejích hrdinů. Přesto však motiv křivého obvinění z vraždy policisty vedoucí k závěrečné mstě jakož i k očištění vlastního jména vnáší do filmu vážnější podtóny a finální bitka v obchodním domě svou vypjatostí připomíná opulentně inscenovaná finále žánru heroic bloodshed. Gumová keatonovsko-lloydovská „podstata“ Jackieho Chana v této scéně trochu ustupuje pod hromadami tříštícího se skla. Platí to jednak doslova, neboť divák vskutku pocítí, že nejde o bezpečnou a bezbolestnou náhražku, s jakou by se setkal v hollywoodských filmech, ale i přeneseně, neboť scéna má dramatičtější vyznění a přesahuje rámec typické chanovské atrakce.
Ochota riskovat vlastní bezpečí ne-li život kvůli filmu (Chan si z natáčení závěrečné sekvence odnesl zlomené obratle a málem i trvalé následky) je dalším pojítkem Jackieho Chana s komiky zlaté éry filmové grotesky. Toto „amatérské“ nadšení z filmu v kombinaci s profesionální režií i choreografií akčních scén dává pocítit, že jednou ze základních předností kinematografie je schopnost ukazovat svět v pohybu.
Tomáš Stejskal
Smrtící spojení
(Alone -- Faet)
IMDB
Thajsko; 2007 režie: Banjong Pisanthanakun, Parkpoom Wongpoom
V asijských duchařských hororech v současné době probíhá podobný posun, který v minulosti postihl i slashery, tedy hororový subžánr s démonickými sériovými vrahy masakrujícími teenagery. Oba subžánry prošly obdobími mimořádné popularity, kdy vznikalo ohromné množství titulů, v nichž se rychle ustanovilo a nadále stvrzovalo totéž dějové schéma. Nově vznikající snímky, které toto schéma přebíraly, tak po stránce děje už nemohly diváky ničím překvapit, a proto se soustředily na efektnost. V případě slasherů lze tento posun pozorovat už na jeho nejproslulejších sériích Halloween (USA, 1978 – 2009) a Pátek třináctého (Friday the 13th, USA, 1980 – 2009), kde se s přibývajícími díly děj postupně stále více usazuje do opakujícího se schématu a do popředí se dostávají čím dál důvtipnější a početnější scény vrahových útoků [4]. Pro současné asijské duchařské horory platí v zásadě totéž, přičemž scény brutálních vražd nahrazují obrazy náhlého zjevení přízraku. Scény slasherových útoků a duchařských manifestací mají víceméně totožný průběh. Začínají opatrným blouděním osamělé postavy ztemnělým prostředím, po kterém následuje nečekaná a blesková akce, jejímž výsledkem je nějaký efektní výjev. V případě slasherů je to mrtvola oběti naaranžovaná s často kuriózním vražedným předmětem, u duchařských hororů jde o tvář nebo tělo ducha obvykle různým způsobem zdeformované či situované (vykloubená spodní čelist, mrtvola houpající se na oprátce). V obou subžánrech tak postupně ustupuje důraz na atmosféru napětí a nejistoty (zásadní v Carpenterově Předvečeru svátku Všech svatých (Halloween, 1978) i v Nakatově Ringu (Japonsko, 1998)) a v centru pozornosti se ocitá práce maskérů a tvůrců speciálních efektů.
Thajské Smrtící spojení je výjimečně zdařilou ukázkou tohoto trendu. Samotný děj spěje od počátečních náznaků přes překvapivé odhalení až k závěrečnému otevřenému střetnutí přesně podle osvědčeného vzorce. Neohlíží se přitom ani v nejmenším na uvěřitelnost zobrazovaných událostí ani na vnitřní logiku vyprávění a spoléhá na to, že radost z úleku tyto mezery překryje. K nějakým náznakům nadpřirozena dochází téměř v každé scéně, a to v nejrůznějších variantách. Pestrost děsivých obrazů zamezuje pocitu repetetivnosti a naopak osvěžuje fádní děj. Snímku se navíc daří organicky vplétat šokující výjevy do celkově ponuré atmosféry, takže nepůsobí nepatřičně jako v mnoha podobných filmech.
Asi nejpozoruhodnější na Smrtícím spojení je bezešvé obsazení ústřední postavy siamských dvojčat postupně v dětství, v pubertě a v dospělosti pěti různými herečkami. Typově výborně zvolená je představitelka obou dospělých dvojčat Marsha Wattanapanich, jejíž tvář dokáže unést postavu přitažlivé dívky i zakřiknutého ošklivého kačátka, přičemž jediný vnější rozdíl mezi oběma polohami jsou brýle, které jedno z dvojčat nosí. Od této jediné tváře se odvíjejí podoby mladších variant obou postav, které ztvárnily vždy skutečné sourozenecké dvojice.
Smrtící spojení představuje triumf řemeslné zručnosti nad dějem. Tematická vyprázdněnost, jíž snímek sdílí s většinou ostatních dnešních duchařských hororů, tu nebrání v přímočaře efektní a svižné podívané, jež vyniká zejména v porovnání s bezradností ostatních nových děl stejného subžánru.
Antonín Tesař
[1] Demo původní hry je možné si zahrát v angličtině online na oficiálních stránkách jejího distributora. zpět
[2] Viz recenze filmu Řezník. zpět
[3] Neplést se snímkem Hra smrti (Game of Death; Hongkong, USA 1978), který je jen fušerskou dojnou krávou parazitující na hercově úmrtí a nemá nic společného s vizí původního projektu. Lee pro svou Game of Death stihl před smrtí realizovat fenomenální čtyřicetiminutovou sekvenci několika na sebe navazujících duelů, jíž měl film vrcholit. Tu na základě materiálu z archivu studia Golden Harvest takřka kompletně restauroval John Little. Celá sekvence je k vidění v Littleově skvělém celovečerním dokumentu Bruce Lee: Cesta bojovníka (Bruce Lee: A Warrior's Journey; USA, Velká Británie, Hongkong 2000) obsaženém mezi bonusy dvoudiskové edice filmu Drak přichází (Enter the Dragon; USA, Hongkong 1973). zpět
[4] Opomíjíme zde renesanci slasheru ve druhé polovině devadesátých let, která znamenala návrat Myersovy legendy ve skvělém Halloween: H20 (1998), po němž ovšem následoval katastrofální Halloween: Zmrtvýchvstání (Halloween: Resurrection, 2002) a dvojice buranských variací v režii Roba Zombieho, s nimiž série klesla na samé dno. Série Pátek třináctého naopak od desátého pokračování nazvaného Jason X (2001) nabrala druhý dech díky tomu, že s Jasonem Voorheesem nakládala jako s popkulturní ikonou. Pro aktuální pokračování od Marcuse Nispela nicméně popsaná tendence v zásadě platí. zpět
|
