Zakázané království

Co se týče mezinárodní popularity a hvězdné image platí Jackie Chan a Jet Li za největší žijící hvězdy bojových filmů. Oba figurovali v zásadních dílech žánru z osmdesátých a devadesátých let a každý po svém se prosadili v Hollywoodu. Až doposud však nikdy nestanuli proti sobě na filmovém plátně. Toužebné přání fanoušků bylo vyslyšeno až nyní, když už oba představitelé mají za sebou nejedno prohlášení o tom, že kvůli věku omezí aktivní účinkování v akčních sekvencích. Zakázané království tak představuje senilně zastřený návrat do dob dávno minulých, a to nejen pro Chana s Liim, ale především pro jejich fanoušky.

Duel Chana a Liho sice platí za hlavní atrakci Zakázaného království (předchází mu pečlivé představení obou protivníků, je nadbytečně protahovaný, přičemž nemá v ději žádné opodstatnění a příznačně končí remízou), ale samozřejmě se nemůže vyrovnat vrcholným akčním sekvencím z filmografie obou hvězd. Nejen sekvence souboje, ale i celý film proto vyvolává na straně fanoušků starcovské mrmlání, že filmy jejich mládí (herců i fanoušků) byly lepší a jak obě hvězdy nezapřou pokročilý věk. Tvůrci Zakázaného království pak zklamané vyznavače populární asijské kinematografie konejší skrze množství odkazů na proslulé i obskurní hongkongské tituly, jejichž identifikování fanouškům dává pocit, že jsou opravdoví znalci.

Příznivci Chana a Liho ovšem nepředstavují primární cílovou skupinu filmu. Ačkoli jim Zakázané království vychází vstříc v odkazech, primárně se orientuje na publikum balancující na pomezí dětství a dospívání, které oslovuje vyprávěním podobným filmu Nekonečný příběh (Die unendliche Geschichte, SRN, USA, 1984). I tentokrát příběh pojednává o šikanovaném mladíkovi, který se pomocí magického artefaktu dostane do fantastické země, kde nabude vlastnosti a schopnosti, s nimiž se po návratu do reality postaví svým utiskovatelům. V Zakázaném království však klíč ke světu bez hranic nepředstavuje četba knihy, nýbrž sledování starých bojových filmů z Hongkongu. Zdejší hrdina je v souvislosti s tím představen jako výstřední trouba, který hltá bojové filmy, ale sám bojové umění neovládá. Ve světě fantazie dostává příležitost stát se mistrovským bojovníkem, přičemž, když své nové schopnosti osvědčí i v realitě, dostane za to sladkou odměnu v příslibu romance s dívkou svých snů.

Zakázané království tedy představuje o generaci novější variantu amerického filmu Mistr kickboxu (Sidekicks, USA, 1993). Vše výše řečené o novém snímku principielně odpovídá jeho předchůdci pouze s tím rozdílem, že tam byl místo asijských hvězd opěvován stárnoucí mistr karate a macho z béčkových akčních filmů osmdesátých let Chuck Norris. Stejně jako v případě staršího snímku lze i Zakázané království považovat za výmluvnou tečku završující kariéry obou asijských herců (byť není pochyb, že stejně jako Norris také Chan a Li za ni ještě doplní obsáhlé postskriptum). Fanoušci se mohou utěšovat tím, že narozdíl od sebeparodického, zesměšňujícího a juvenilního Mistra kickboxu je tento film, díky idealizované adoraci hongkongských bojových filmů, relativně důstojná pocta jedné éře žánru a jejím hvězdám. Pouze zamrzí, že narozdíl od snímků, na něž odkazuje, nedisponuje ambicemi překročit úroveň tuctové podívané, která by jakkoli utkvěla v paměti.

V kontextu Mistra kickboxu pak Zakázané království upoutá pozornost coby názorná ukázka proměn v taktice oslovování diváků, k nimž v kinematografii došlo za posledních patnáct let. V roce 1993 tvůrci teprve začínali využívat diváckých zkušeností s polem kinematografie a popkultury, takže hypertextové odkazy na jiná díla byly zatím doménou spíše komedií a parodií. Proto také scény v Mistrovi kickboxu, v nichž hrdina sní, že je parťákem Norrisových altereg z filmů Nezvěstní v boji (Missing in Action, USA, 1984) a Hitman 3: Likvidátor (The Hitman, USA, Kanada, 1991), charakterizuje nadsázka, až výsměch. Dnes už s ohledem na obecnou provázanost mediální reality a především ziskuchtivé pochlebování fanouškům platí filmové citace za vážnou věc. Identifikování vzorů a konstatování odkazů tak už neprovádí převážně hrdinové filmů (viz například Poslední akční hrdina (Last Action Hero, USA, 1993) a Mladí muži za pultem (Clerks, USA, 1994)), nýbrž je plně ponecháno vědoucímu publiku. V Zakázaném království potom nastává absurdní situace, neboť hrdina je sice představen jako fanda hongkongské kinematografie, ale plakáty v jeho pokoji a dialogy nasvědčují tomu, že zná pouze filmy ze sedmdesátých let, ale nikoli už snímky z následujících desetiletí. Proto také narozdíl od diváků své průvodce ve světě fantazie nepoznává coby Jackieho Chana a Jeta Liho, ačkoli jejich představení probíhá v narážkách na role obou představitelů. Současné přímé oslovování diváků podobně dokládá scéna, v níž hrdina předá magický artefakt svému nástupci. Zatímco v závěru Mistra kickboxu časopis s fotkou Chucka Norrise na obálce získá malý chlapec na vozíku a nadšeně jím začne listovat, v posledním záběru Zakázaného království hrdina vymrští tyč Opičího krále přímo na kameru, čímž ji doslova hodí do publika.

Co se ovšem za dobu uplynulou od vzniku Mistra kickboxu nezměnilo, je stereotypní zobrazení Asiatů v mainstreamových filmech orientovaných na americký, potažmo západní trh. Asijské postavy Zakázaného království tedy jako „všichni Čongové“ ovládají bojová umění a mluví lámanou angličtinou se směšným přízvukem. Stejně tak asijské herečky zde pózují jako pouhé estetické objekty s nálepkou exotické pochoutky pro labužníky. Film se ostatně v tomto směru neliší od předchozích amerických angažmá Jackieho Chana (např. série Křižovatka smrti (Rush Hour, 1998-2007)) a Jeta Liho (např. Od kolébky do hrobu (Cradle 2 the Grave, 2003)). Ačkoli Zakázané království vzniklo jako americko-čínská koprodukce, řídí se evidentně podle norem hollywoodských filmů. Vedle rasové schematizace tomu odpovídá i typicky americký scénář, který se vyznačuje silnou centrální linií, kauzální koherencí a dramatickým opodstatněním soubojů (narozdíl od vágního a nekoherentního odvíjení příběhu typického pro čínské a hongkongské akční filmy). Jediný náznak, že Zakázané království má s Asii společného více než jež jen odkazy na konkrétní filmy, zde představuje exaltované herectví Chana a Liho, kteří se stále projevují podle expresivitou řízených stylových norem, jež se staly trademarkem hongkongských filmů osmdesátých a devadesátých let.

Jiří Flígl