Nebohá paní Pomsta

Poslední srpnový den do českých kin vstoupil snímek Nebohá paní Pomsta, propagovaný výmluvným sloganem „nejočekávanější asijský film roku“. Marketing tentokráte nepřehání. Pod dílem je podepsán jihokorejský režisér a scénárista Pak Čchan-uk, celosvětově uznávaný autor hitu Old Boy.

Lačnění po Pakově novém titulu podpořily již prvotní zprávy hlásající, že půjde o závěrečnou část jeho trilogie o pomstě; tedy o dílo tematicky navazující na Old Boye (OLDBOY, 2003) a o rok starší Sympathy for Mr. Vengeance (Poksunŭn naŭi kŏt, 2002). Hotový snímek opatřený mezinárodním názvem Sympathy for Lady Vengeance (původní korejský název znamená „Laskavá slečna Kŭm-dža“) se okamžitě objevil na programu většiny mezinárodních filmových festivalů a dočkal se zařazení do mnohých národních distribucí. Očekávání byla tedy značná, nicméně Pak svou novinkou před diváky neohroženě postavil své dosud nejvrstevnatější, velmi komplikovaně stavěné dílo.

Nebohá paní Pomsta

Film předkládá veskrze jednoduchý příběh o ženě jménem Kŭm-dža, která šla na třináct a půl roku do vězení za čin, který nespáchala, během pobytu ve vězení do detailu vykonstruovala plán pomsty na opravdovém pachateli a po propuštění jej naplňuje. Pak však fabuli divákům nepodává lineárně, nýbrž ji strukturuje do spletitého vyprávění. Po úvodních titulcích se s hrdinkou seznamujeme ve chvíli, kdy opouští vězení, a pomocí flashbacku se dozvídáme, za co si tak dlouhý trest odseděla. Během její následné poutě za pomstou stejným způsobem odhalujeme, co dělala ve vězení, jak je to s její vinou a především jak důkladně má svůj plán propracovaný. Ačkoli retrospektivy jsou vyvolávány kontaktem hrdinky s určitou postavou nebo věcí, nenaskýtá se nám během nich pohled subjektivní, vycházející z nějakého aktéra příběhu; je to pohled vševědoucí, vycházející z třetí osoby verbalizované ženským hlasem.

Přítomnost vypravěče je nesmírně důležitá neboť divákům zprostředkovává zásadní informace o hrdince, které ona před svým okolím pečlivě střeží. Zároveň však s námi vypravěč hraje lišáckou hru, neboť nikdy neřekne vše najednou. V divácích nejprve vytvoří určitý obraz hrdinky, ale záhy ho dalším flashbackem či hrdinčiným činem převrátí naruby, nebo dočista zničí. Hrdinčina nejednoznačnost je přitom zásadní součástí jejího plánu na pomstu a měla by to tudíž být ona, kdo má vše pod kontrolou. Přítomnost zrazujícího vypravěče předjímá, že její vláda nad situací je pouze domnělá.

Hrdinčin s cukrářskou precizností vystavěný plán prochází okolo poloviny filmu několika zatěžkávacími zkouškami a při konfrontaci s její obětí se ve světle netušených skutečností náhle stává bezpředmětným. Podobně jako v Old Boyovi proběhne střetnutí hrdinky a strůjce jejího krutého údělu úplně jinak, než jak ona i diváci očekávali. Kŭm-dža opouští roli vykonavatele, stává se pozorovatelem a místo kýžené úlevy z vykonané odplaty v ní sílí pocit hříchu a touha po očištění a vykoupení. Jak paradoxní pro nebohou slečnu, že při vykonávání činu dojde k pocitům, které jako součást svého plánu předstírala třináct let ve vězení, a že chvíle, kterou dychtivě očekávala, ji ukáže marnost počínání, jemuž zasvětila tolik času.

Laskavá slečna Kŭm-dža

Původní korejský název cituje zbožšťující oslovení, které hrdinka získala ve vězení. Navenek se kající a hledající nápravu za čin, jenž ji přivedl do vězení, stala se pro mnohé ztělesněnou světicí. Tento stav režisér vizualizuje častou stylizací hrdinky do podoby katolické ikony a dokonce ji takto nechal znázornit na jednom z plakátů propagujících film. Pak tento fakt využívá k manipulaci divákova vnímání její postavy, ale také k posílení svých úvah o pomstě a s ní spojeném násilí. Mnohokráte během snímku někdo označí hrdinku za svatou, ale divák takové prohlášení pokaždé vnímá jinak podle toho, kolik o ní tou dobou již ví. Pohled na její „svatost“ se proměňuje i v samotné hrdince: nejprve se do světice stylizuje, následně dělá vše proto, aby se daného dojmu zbavila a v závěru dojde uvědomění, že v jejím počínání nic svatého nebylo, pročež osobním pokáním posléze dochází očisty a vykoupení. Jako mučedníci i ona dochází vznešenosti skrze bolest a konfrontaci s devastujícím násilím.

Protikladnost a zároveň vzájemnou propojenost svatosti a násilí Pak formuluje nejen skrze postavu hrdinky a její okolí, ale vtěluje ji též do formální stránky filmu. Barokně nabubřelé obrazy připomínající opulentní katolické svátosti (navíc podmalované variacemi na Vivaldiho a Paganiniho hudbu) staví proti paralyzujícím scénám syrového a bestiálního násilí. Pak ovšem odmítá násilí coby prostředek zábavy nebo objekt estetizace a už vůbec se v něm nevyžívá. Největší zájem projevuje o jeho psychický dopad na postavy a samozřejmě i na diváka. Vzbuzuje v divácích otázky, zdali násilí vede k hříchu nebo k vykoupení a zdali je možné po spáchání násilného činu dojít odpuštění a očištění. Ačkoli na mnoha úrovních tyto otázky zůstávají otevřené, nechává režisér postavu Kŭm-dža jako první ze svých tří filmů o pomstě dojít očištění a dokonce i šťastného konce. Ta však musela obojí vykoupit svou strastiplnou cestou a bolestí, kterou podstoupila i způsobila.

Sympathy for Lady Vengeance

Jak bylo naznačeno výše, v souvislosti s Nebohou paní Pomstou málokdo opomene zmínit její příslušnost k takzvané Pakově „trilogii pomsty“. Označení „trilogie“ je však zavádějící, neboť uvedené tři snímky netvoří třídílnou ságu jako Pán prstenů, ani sérii volných pokračování á la X-Men. Pak Čchan-uk k pomstě přistupuje jako k etickému a filosofickému problému a jeho filmy dohromady tvoří traktát složený ze tří volných úvah na dané téma. Proto divácká znalost či neznalost prvních dvou děl nemá zásadní vliv na prožitek z aktuální části třetí a Nebohá paní Pomsta tudíž rozhodně nepředstavuje volné pokračování Old Boye, jak strategicky tvrdí český distributor. Jediná zřetelná návaznost zde spočívá v obsazení herců z předchozích filmů do nových rolí, což sice otevírá možnost intertextuální interpretace, ale i bez ní snímek zůstává mnohovrstevnatým, podnětným celkem. Pak ostatně odmítá, aby byl vnímán jako „auteur“, u něhož lze vysledovat jednotnou linii vinoucí se napříč jeho tvorbou; platí to jak o jeho dílech před „trilogií“, tak i pro tři tematicky stmelené filmy o pomstě.

Nutno říci, že ve všech třech opusech Pak vychází z pojetí odplaty jakožto prostředku, kterým oběť doufá do svého světa navrátit racionální řád. Uchýlením se k odplatě však zasahuje do životního řádu druhých osob, čímž zákonitě uvádí do chodu tragický řetězec příčin a následků. Paka zajímá dualita pomsty přinášející zároveň destrukci i sebedestrukci. Jeho hrdinové proto nikdy nejsou heroičtí, nýbrž jsou vždy ubozí a tragičtí, a vykonáváním vendety se opětovně stávají oběťmi. Tyto styčné body u každé z částí představují úplný základ, od něhož se Pak vždy vydá jinou cestou a k jinému cíli. Filmy se navzájem liší na všech úrovních od charakteru vykonávání činu, přes výstavbu děje, až po celkový styl. Znalost všech dílů může ukázat důkladnost a hloubku, s jakou se Pak otázkám spojeným s pomstou postavil, ale stejně tak vyústí v obdiv nad tím, jak své úvahy přetvořil ve tři originální a samostatná díla.

Jiří Flígl

Recenze byla původně publikována v týdeníku A2.