Rejže.cz - české stránky o asijském filmu
Rejže.cz - české stránky o asijském filmu
RECENZE
ČLÁNKY
SLOVNÍK
ODKAZY
INFO

plakát filmu

český název:
Dech

původní název (transkripce):
Sum

původní název:

anglický název:
Breath

země výroby:
Jižní Korea

rok výroby:
2007

režie:
Kim Ki-dŏk (Kim Ki-duk)

hrají:
Čang Čen (Chang Chen)
Zia
Ha Džŏng-u (Ha Jung-woo)
Kim Ki-dŏk (Kim Ki-duk)

uvedení v ČR:
kino - od 17. dubna 2008
Febiofest 2008
MFF Karlovy Vary 2007

distributor:
Artcam

koupit DVD:
YesAsia (HK) – Region 3
DDDHouse (HK) – Region 3

odkazy:
HanCinema
IMDB

obrázek z filmu

obrázek z filmu

obrázek z filmu

obrázek z filmu

Dech

¬ recenze - 28. 4. 2008

Dny scestného polarizování filmové tvorby na uměleckou a komerční sféru již naštěstí skončily, ale současná doba díky tomu stojí tváří v tvář devalvaci hodnot dříve uznávaných filmovou kritikou. Ideál autora tvořícího z vnitřní umělecké potřeby či snahy vyjádřit se k ožehavému tématu nyní naráží na nepopiratelný fakt, že festivalová obec je jen jiná forma trhu, který má své trendy, požadavky a především konzumenty. Jelikož pro většinu filmových autorů zůstává natáčení jednou z hlavních obživ, musí nutně své filmy podřizovat poptávce.

Přímým výplodem festivalové komerce je Dech, poslední snímek filmovými přehlídkami mramorizovaného Kima Ki- dŏka. Autor, jehož tvorba neustále koluje v aktualizovaných retrospektivách po celém světě (na přelomu dubna a května zrovna probíhá jedna v newyorském Museum of Modern Art) a o jehož každou novinku se přetahují hlavní festivaly, by podle starých měřítek měl být umělec, kterému peníze nepřijdou vůbec na mysl. Naproti tomu domácí uvedení Kimova předchozího snímku Čas (Šigan, 2006) předcházelo kontroverzní prohlášení principielně podobné tomu, které předvedl „Mr. Blockbuster“ Michael Bay po propadu svého snímku Ostrov (The Island, USA, 2005) v textu What Has Our Society Come To When March Of The Penguins Is The Blockbuster Hit Of The Summer? (Kam naše společnost dospěla, když největším letním blockbusterem je Pochod tučňáků? [1]). Kim totiž sice podle festivalových ohlasů působí v zahraničí (včetně České republiky, kde ho protežují karlovarský festival i distributoři) jako nejzásadnější jihokorejský tvůrce, ale doma o jeho filmy publikum nejeví zájem. Jejich tržby za poslední roky jsou mnohonásobně (v řádu desítek až stovek) nižší než čísla spojená s tituly světovou kritikou neméně velebených tvůrců jako Hong Sang-su (Hong Sang-soo) a I Čang-dong (Lee Chang-dong). [2] Kim se veřejně vůči domácímu přijetí svých filmů ohradil a prohlásil, že pokud Čas nebude úspěšný, bude další filmy točit už jen pro zahraniční diváky. Narozdíl od Michaela Baye, jehož text nevyvolal významné reakce, se Kim stal na chvíli centrem mediální pozornosti, které zajisté Čas vděčí za své potěšující tržby (v kontextu předchozích Kimových filmů). Režisér se však současně projevil jako arogantní egoista a díky nevybíravým výrokům vůči jihokorejským divákům a nejúspěšnějšímu domácímu filmu všech dob Mutant (Gömul, 2006, r: Pong Džun-ho (Bong Joon-ho)) si proti sobě poštval hlavní názorové vůdce domácí filmové obce, internetové publicisty a blogery. Celá kauza vyústila Kimovou sarkasticky formulovanou omluvou a mizivým přijetím jeho novinky Dech, která se však těší enormní popularitě u výběrových komisí světových festivalů.

I když Kim své výroky stran orientování se výhradně na festivalový trh odvolal, jeho čtrnáctý a zatím poslední snímek naopak ukazuje, že je myslel vážně. Ať už je na vině degenerace autora, nebo mamonářský kalkul, Dech je vystavěný podle komerčních výpočtů. Již do předchozího snímku Čas Kim zařadil popovou sebereflexi (zhmotněnou v bezvýznamných doslovných odkazech na vlastní hity Divá zvěř (Jasäng tongmul pohokujŏk, 1996) a 3-iron (Pin čip, 2004)), kterou evidentně okoukal coby trend současné západní kinematografie, a stejně prvoplánově a nemotivovaně ji užívá i tentokrát. Konkrétně se tak divák dočká ztvárnění role hlavního manipulátora postav samotným režisérem a zopakování struktury koloběhu ročních období z opěvovaného díla Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (Pom jŏrŭm kaŭl kjŏul kŭrigo pom, 2003). Zatímco jiní tvůrci se sebereflexivitou nakládají jako s integrální součástí díla, nebo přímo s jeho základem, pro Kima je jen prvkem na seznamu povinných ingrediencí, které mají zajistit vytoužený ohlas.

Stejnou komerční motivaci lze spatřovat za volbou obsazení hlavní role jednou z předních asijských hvězd, tchajwanským hercem Čangem Čenem (Chang Chen) (Tygr a drak (Wo hu cang long, režie: Li An (Lee Ang), Tchaj-wan, Hongkong, Čína, USA, 2000), Three Times, Wu Čching-jüan - mistr go). Fakt, že hvězdy jsou hlavní cestou k distribuci v asijských teritoriích a na festivalech, přiznává i ostřílený hongkongský pop autor Wong Kar Wai, takže není divu, že se stejným způsobem snaží uchytit i Kim. Ostatně v jeho dokončovaném patnáctém titulu zazáří japonská superstar Džó Odagiri. Problém, že zahraniční hvězdy nemluví korejsky, Kim vyřešil návratem k mlčícím postavám. Ty dlouhou dobu platily za jeho tvůrčí trademark, ale zde mají roli pouhého řešení jazykové bariéry.

Dech sice nezapře autorský otisk svého tvůrce, ale působí spíše jako laciná kopie již viděného. Centrální téma partnerských krizí a vztahů neumožňujících volně dýchat má svou sílu, jenže jeho zpracování postrádá závažnost a upřímnost. Díky tomu také snímek nedokáže udržet rovnováhu symbolické a „realistické“ roviny vyhroceného příběhu, tedy klíčový princip předchozí Kimovy tvorby. Spíše než coby pregnantní metafora tak vyznívá jako absurdní drama s vyšinutými postavami. Výmluvnost podmaňující si diváky navzdory kategoriím líbivosti a zaujetí typická pro Kimovy předchozí snímky mu však znatelně schází.

 

[1] Text v angličtině je publikovaný na humoristickém webu The Onion, takže ho nejspíš nenapsal Michael Bay, byť je pod ním podepsaný. Avšak to na adekvátnosti jeho srovnání s Kimovým reálným prohlášením nic nemění. zpět

[2] Údaje čerpány z ročních statistik jihokorejské kinematografie publikovaných na stránkách Darcy's Korean Film Page. zpět

Jiří Flígl

Zkrácená verze recenze byla původně publikována v týdeníku A2.

Rejže.cz - copyright