3-iron

Anglický název filmu nezávislého jihokorejského režiséra Kima Ki-dŏka 3-Iron je označením jednoho typu golfové hole. Jmenuje se tak proto, že se v něm hrdinové pomocí této hole do sebe trefují golfovými míčky.

Mnoho Kimových filmů by se dalo k ráně golfovým míčkem přirovnat. Tklivá mozaika vzteku ze zničených nadějí Adresát neznámý (Sučchüin pulmjŏng, 2001), šokující příběh o utrpení němých tváří Ostrov (Sŏm, 2000) nebo humanistický film o člověku za maskou prostitutky Ptačí klec (Pcharantämun, 1998) mnohdy diváka bolestivě zasáhnou a občas zanechají trvalé následky. Titulem odkazujícím k násilnému chování však distributoři (doslovný překlad originálního názvu zní Prázdné domy) neprávem ocejchovali Kimův dosud nejoptimističtější film.

Mladík Tä-suk každé ráno zavěšuje na dveře bytů reklamní prospekty, jejichž pomocí zjišťuje, jestli jsou nájemníci doma. Když zjistí, že je byt prázdný, vloupe se dovnitř a nějaký čas tam bydlí. Před návratem právoplatných majitelů odjede na své motorce hledat nový azyl. Jednoho dne se vloupe do bytu bývalé modelky Sun-hwa, která prožívá rodinnou krizi. Poté, co ji její manžel zmlátil, se schovává doma a neodpovídá na zvonek ani na telefon. Když se Tä-suk do jejího bytu vloupe, netuší, že uvnitř někdo je. Jejich setkání je začátkem podivné romance.

3-iron mnoha motivy navazuje na režisérova předchozí díla. Tä-suk i Sun-hwa jsou typičtí kimovští hrdinové, mlčenliví outsideři, natolik vzdálení okolnímu světu, že už mu nemají co říct. I mezi sebou se dorozumívají jen pomocí pohledů a gest a jejich vztah jako by se odehrával někde mimo náš svět na vlnách telepatických signálů. Typické pro Kimovu tvorbu je i pojetí násilných scén ve filmu. To má podobu buď nekontrolovatelných výbuchů zuřivosti (u policistů nebo u Sun-hwanina manžela), nebo rafinovaných sadistických rituálů (zmíněné odpalování golfových míčků). A stejně jako v předchozích režisérových filmech eskalace násilí ústí na závěr v jakési smíření. Východisko ze žhnoucí výhně Kimova světa, které postavy v závěru 3-iron naleznou, však není tak drastické jako například radikální rozervání zničujícího vztahu otce a dcery v Samaritánce (Samaria, 2004) nebo spočinutí v náruči smrti jako například ve snímku Krokodýl (Agŏ, 1996). Hrdinové místo konfliktu zvolí úkrok ze světla do stínu.

Snímek svým pojetím a směřováním nejvíce navazuje na Kimovu meditativní záležitost Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (Pom jŏrŭm kaŭl kjŏul kŭrigo pom, 2003). Mladý mnich z tohoto snímku končí svou pouť na vrcholu hory, ze které shlíží na jezerní klášter, v němž strávil většinu života. Ve 3-iron je motiv vystoupení vně světa ještě patrnější. Tä-suk se ve druhé polovině filmu ocitá ve vězení, kde trénuje techniku neviditelnosti. Neslyšně se pohybuje mimo zorné pole strážce, čímž úplně zmizí z dosahu jeho smyslů. Jestliže už na začátku žil na periferii vnímatelného světa, na konci se dostává zcela mimo něj. Podobné vyústění je sice pro Kima neobvyklé, ale ne nečekané vzhledem k tomu, že téma prolínání skutečnosti a snu se nese celou jeho tvorbou. Ve snímcích jako Skutečná fikce (Šildže sanghwang, 2000), či Drsňák (Nappŭn namdža, 2001), jehož děj je někdy vykládán jako fantazie hlavní postavy, je však rozpor mezi iluzí a skutečností zdrojem utrpení a zmatku. V Jaro, léto, podzim, zima... a jaro poprvé sledujeme pokus rozhodnout se pro jeden z těchto světů a pro druhý přestat existovat. Závěr 3-iron jde ještě dál v tom, že hrdina nejen vystoupí vně okolního světa, ale zároveň se pro ostatní stane přeludem. A právě v tomto buddhistickém popření smyslové skutečnosti a de facto v bezezbytkovém naplnění významu slova „outsider“ vidí Kim dosažení životní harmonie.

Velkou péči režisér věnoval atmosféře snímku. Jednoduchá zápletka plyne ve vzdušném tempu, nechávajícím spoustu prostoru pro vyniknutí citlivě budované melancholické nálady. Zásadní roli tradičně hraje prostředí, do nějž autor děj zasadil. Tentokrát se příběh odehrává především v interiérech bytů a domů, které jsou většinou luxusně vybavené a vkusně zařízené. To je formální změna oproti předchozí Kimově tvorbě, kde město bylo obvykle synonymem nepořádku a špíny. Hrdinové snímku jsou však v tomto přepychu jen dočasnými návštěvníky, a tak všechna nádhera bytové architektury působí na diváka cizím, skličujícím pocitem. Smutek sálá i z arabské písně Gafsa od Natashy Atlas (vyšla na albu Halim z roku 1997), která zní ve filmu tolikrát, že se stává jakýmsi refrénem, který celý 3-iron rámuje.

3-iron tedy nepůsobí jako rána golfovým míčkem ani jiný podobně bolestivý úkon, jaké bychom od Kimových filmů čekali. Režisér nám tu nevypráví o vzteku, ale o harmonii, ne o touze, ale o lásce. 3-iron je cvičením v neviditelnosti a životě za hranicemi našich omezených smyslů, ve světě, který je pouhým snem.

Antonín Tesař