Malý velký bojovník

Jackie Chan se ve svém nejnovějším asijském snímku vrací k rolím obyčejných lidových hrdinů, které ho proslavily. Směs válečného dramatu a komedie se obejde takřka bez bojových scén, nikoli však bez Chanova charismatu, na němž do značné míry stojí.

V poslední době se hongkongská hvězda, jejíž oblíbenost nemá doma obdoby, na jedné straně snaží o dramatičtější role, zároveň se však vrací k počátkům kariéry a přehodnocuje své typické postavy. V New Police Story (San ging chaat goo si, Hongkong, Čína 2004) se Chan pokoušel dát vážnější rozměr své nejslavnější sérii, v krimi dramatu Město zločinu (The Shinjuku Incident; San suk si gin, Hongkong 2009) ztvárňuje zcela nekomediální postavu a v americké poctě hongkongským snímkům Zakázané království (The Forbidden Kingdom; Kung fu č' wang, USA, Čína 2008) hraje v podstatě roli svého vlastního mentora z filmu Opilý mistr (Drunken Master; Jui kuen, Hongkong 1978), který Chana proslavil. Nejnovější počin cílený na čínské publikum představuje herce v jeho typické úloze lidového baviče, klauna a otloukánka, chlápka, který má spoustu much, ale v jádru dobré srdce. Jde ostatně o dlouho plánovaný projekt, zárodky scénáře jsou staré dvacet let. Snímek na jedné straně ukazuje chanovskou postavu v ryzí podobě. Opět se ani v nejmenším nejedná o nadlidského hrdinu a ke zbabělosti a vyčůranosti coby nezbytným „vadám na kráse“ tentokrát přibývá i nedostatek bojových schopností, čímž se zdůrazňuje obyčejnost postavy. Na straně druhé není Chan zdaleka tak jednoznačným středobodem snímku, jak tomu obvykle v jeho filmografii bývá. Film z dávné čínské historie, z doby těsně před sjednocením země ve třetím století před naším letopočtem není založen na akci a s ústřední hvězdou zpravidla spojovanými akrobatickými vylomeninami, nýbrž na konfrontaci obou hlavních postav – mírumilovného řadového vojáka snícího o malé farmě a zraněného nepřátelského vojevůdce, kterého farmář zajme kvůli odměně. Komediální eskapády pramenící ze snahy jednoho utéci a druhého zabránit mu v tom se prolínají s vážnější rovinou, s kritikou války i motivy mužského přátelství a vzájemného respektu. Tyto prvky fungující dle pravidel parťáckých filmů zbavují – i díky komické rovině – snímek přehnaného patosu, kterému se nevyhnulo třeba Krvavé pobřeží (Red Cliff; Čch' pi; Čína 2008) Johna Wooa tematizující v hávu akčního válečného spektáklu některé podobné motivy; jež se ostatně objevují ve většině čínských historických filmů.

Chan se sice prosadil v Hollywoodu právě parťáckými snímky jako třeba sérií Křižovatka smrti (Rush Hour, USA 1998-2007) či filmem Tenkrát na východě (Shanghai Noon, USA 2000), nicméně v Hongkongu nejde o nikterak zavedenou filmovou kategorii. Spojení několika žánrů a zároveň dramatické linie s rovinou komediální funguje v Malém velkém bojovníkovi velmi hladce, v tomto ohledu má film daleko k divokým žánrovým směsím typickým pro hongkongskou kinematografii. Vypravěčsky se jedná o velmi tradiční dílo lehce stravitelné pro západního diváka, který mnohdy má problém s nedostatkem dramaturgie v ryzích hongkongských snímcích, postavených spíše na sledu atrakcí a preciznosti stylu než na propracovanosti scénáře. Typickým příkladem takto „rozháraného“ snímku je poslední hongkongský film uvedený v českých kinech Kung fu kyborg (Metallic Attraction: Kungfu Cyborg; Kei hei hup, Hongkong, Čína 2009). Jednoduchost dějové linie Malého velkého bojovníka díky pestré, přesto však homogenní žánrové směsi není na škodu, snímek je v dobrém slova smyslu prostý, stejně jako typické postavy Jackieho Chana. Skrze vzájemné půtky obou protagonistů tu vysvítá Chanův talent pro pohybovou komiku, pro ono bavičství oživující tradice němé grotesky, které ho proslavilo, byť se tentokrát prakticky obejde bez kaskadérských kousků (těch několik akrobatických kreací je motivováno snahou vyhnout se boji, nikoli jej vyhrát). Chan zároveň umí být přesvědčivý i v dramatičtějších chvilkách, kterých ke konci snímku přibývá a v samotném závěru už po humoru není ani stopy. Tato nenásilná žánrová proměna má stejně jako Chanův charakter i pár much. V druhé půli, kdy dostává více prostoru bratr vojevůdce toužící zmocnit se trůnu, přeci jen snímek stojí trochu pateticky na straně aristokratických hodnot a hrdinský závěr by byl ledaskde jinde přepjatý. Nicméně dramatické finále obstojí právě díky rovině parťáckého snímku a vyvažující přítomnosti ňoumovského chanovského charakteru, který projde proměnou v hrdinu, byť nikoli v chrabrého bojovníka.

Tomáš Stejskal