Goemon

Tvůrce videoklipů Kazuaki Kirija debutoval v roce 2004 snímkem Casshern, který vzbudil pozornost jako extrémní případ popkulturního spektáklu dovádějícího princip líbivé a velkolepé podívané ad absurdum. Režisérův druhý film Goemon pokračuje ve stejném trendu a v proudu současné populární kinematografie působí právě tak extravagantně.

Osobitost Kirijových filmů ovšem spočívá výhradně v nezřízené snaze dodat každému záběru co nejefektnější vzhled a dynamiku. Jejich výstřednost je založena pouze na kvantitě použitých prostředků, nikoli na jejich originalitě či schopnosti je neotřele vzájemně vyvažovat. Základní napětí jeho děl vychází z nepoměru mezi nároky děje a jejich okázalým překračováním skrze styl. Kirijova tvorba je výjimečná v tom, do jaké míry trhá vazby mezi dějem a stylem a jak důsledně spoléhá na okouzlení diváků z tvarů a barev obrazů na plátně. Marnotratně majestátní výprava, kontrastní postprodukční barevné tónování obrazu či rozmáchlé kamerové jízdy stojí vůči ději v pozici pouhých nadbytečných ozdob, které ale na sebe poutají mnohem větší pozornost než vyprávění samotné.

Stylizace filmu přitom vždy sází na prvoplánový omračující efekt. Nepřirozeně syté barvy obrazu, za všech okolností monumentální výprava či kýčovitý patos usilují o zahlcení diváka mohutnými, i když prchavými dojmy, jež se musí střídat dostatečně pružně, aby nový stimul přišel vždy předtím, než starý odezní. Tento přístup je v podstatě disharmonický, jelikož v něm jde o neustálé předhánění. Proto stojí v kontrastu vůči spektáklům Čanga I-moua (Zhang Yimou) počínaje Hrdinou (Jing siung, 2002), jež naopak usilují o maximální vzájemný soulad vzletně oslnivých prvků. Oproti Čangovým snímkům Kirijova tvorba neodkazuje ke tradici, ale naopak k současné audiovizuální popkultuře, konkrétně zejména k anime (barevnost obrazu), počítačovým hrám (masivní využití počítačových technologií při výpravě a vizuálních efektech) a videoklipům (pohyb kamery a střih). Proto stylizace obrazu v jeho dílech působí na první pohled uměle a strojeně. Jestliže Čangovy spektákly sní o návratu dynamické harmonie řádu a chaosu krotící erupce emocí jejich podřízením obecné hierarchii světa [1], pak Kirijovo dílo je na vizuální rovině stejně marnotratnou oslavou permanentní průmyslové revoluce a živelného bujení jednorázových artificiálních požitků.

Děj debutového Casshernu pojednávající o boji mutantních neo sapientů s militantní federací asijských států ve světě alternativní budoucnosti jen ilustroval celkovou orientaci stylu filmu. Aktuální Goemon vycházející z lidové pověsti o legendárním banditovi z šestnáctého století, který bohatým feudálům bral a chudým poddaným dával, se naproti tomu obrací k žánru džidai geki, tedy historických dramat. Vyprávění tentokrát jednoznačně brzdí styl filmu množstvím diaogů a přílišnou sevřeností děje i prostředí, které brání rozptýlit tok snímku do kaleidoskopu pestrých obrázků. Téma snímku je ovšem opět příznačné. Příběh o rebelii ctnostného lupiče proti hierarchii moci totiž odráží způsob, jakým snímek zachází s tradicí. Kirijovo dílo ji totiž bezostyšně vykrádá či dokonce znásilňuje. Podobným způsobem s klasickou kulturou běžně nakládají anime, počítačové hry i množství hraných snímků. Goemon v tomto ohledu kráčí ve stopách popkulturních filmových podívaných jako Azumi (2003, režie: Rjúhei Kitamura) nebo Šinobi (2005, režie: Ten Šimojama) postavených právě na vykořisťování tradice džidai geki ve prospěch prvoplánových atrakcí. Kirijův film ale tuto zlodějskou rebelii opět vystavuje na odiv v nebývalé míře skrze svou okatě umělou vizualitu. Historické Japonsko se tu mění v kýčovitý lunapark obývaný afektovanými panáky v křiklavých kostýmech. Nejvýmluvnější jsou ovšem scény s nepřesvědčivou počítačovou grafikou, která odhaluje divákům virtuálnost celého prostředí. Umělá stylizace tu sice ukazuje tendenci, jež je v podobných snímcích pouze skrytá, avšak oproti Casshernu ještě zásadněji odcizuje děj a styl filmu. Zatímco v ději se rozvíjí osudová epika historického dramatu, styl ji neustále sabotuje svou ryze současnou digitální nablýskaností.

Přestože v hlavních rysech je Goemon jen plynulým navázáním na Casshern, teprve v něm se naplno ukazuje problematičnost přístupu Kirijových filmů. Obtíž nespočívá v tom, že hlavní pozornost je věnována prvoplánové efektnosti konkrétních obrazů a zvuků, z nichž jsou jeho díla složena, ale spíš v tom, že tyto spektákly spadají do oblasti filmového mainstreamu, jehož diváci chtějí být do snímku co nejsilněji vtaženi jako do celku děje a stylu. Nad leskem Kirijových snímků však mohou nanejvýš uznale pokývat hlavou, ale ne si je naplno užít.

[1] Viz recenze filmu Kletba zlatého květu. zpět

Antonín Tesař