Samaritánka

Filmy jihokorejského režiséra Kima Ki-dŏka budí obdiv i opovržení mezi diváky po celém světě. I u nás má tento tvůrce slušnou fanouškovskou základnu, proto se kino Aero rozhodlo zahájit činnost své distribuční společnosti uvedením dvou jeho děl do našich kin. Po snímku Luk (Hwal, 2005), který měl premiéru letos na jaře, máme možnost vidět jeden z jeho starších snímků Samaritánka.

Kolem Kima a jeho filmů koluje celá řada nejrůznějších zkazek. Bývá řazen mezi šokující asijské režiséry po bok Japonců Takašiho Miikeho a Takešiho Kitana (i když u všech tří by se ve skutečnosti dalo o nálepce "šokující" s úspěchem pochybovat) a o jeho filmech se říká, že jsou násilnické, sadistické a kruté. Vysloužil si přezdívku "filmař primitiv", jelikož neabsolvoval žádnou filmovou školu a podle vlastních slov býval zvyklý vídat pouze asi dva filmy ročně. Jeho život je velmi pestrý. Pár let si odkroutil v jihokorejské armádě a chtěl také vstoupit do kněžského semináře, ale rozmyslel si to podle vlastních slov proto, že dosud nedosáhl patřičné duševní rovnováhy. Pracoval jako dělník a několik let strávil v Paříži, kde se živil jako pouliční malíř. V roce 1996 s minimálním rozpočtem a filmařským zázemím začal točit první snímky. Od té doby obvykle stihne každý rok vytvořit dva nové filmy.

Samaritánka patří ke Kimovým dějově nejsložitějším snímkům. Scénář je rozdělen na tři části a sleduje osudy tří postav, které si postupem filmu předávají štafetu příběhu. Stejně jako u většiny autorových filmů, je i zde kulisou děje současná Jižní Korea. Na začátku se dvě středoškolačky rozhodnou vydělat si na cestu do Ameriky prostitucí. Když je jedna z nich přistižena v hotelovém pokoji policií, vyskočí z okna a po převozu do nemocnice zemře. Její kamarádka, aby odčinila společnou vinu, se pak znovu vyspí se všemi zákazníky své mrtvé spolupachatelky a vrací jim jejich peníze. Její otec se mezitím dozví, že dcera provozuje prostituci a pustí se na cestu krvavé pomsty.

Snímek nese většinu typických znaků Kimových děl. Zápletka je provokující, ale režisér ji zpracovává s jemným citem pro poetičnost a tragičnost. Scény vyhroceného násilí se střídají s idylickými pohledy na přírodu a umělecká díla. Špinavá realita jihokorejského města se potkává s nevinnou naivitou dvou dívek, které v ní žijí. Jedna z hrdinek sní o tom, že se bude podobat legendární indické konkubíně Vasumitře, s níž všichni její zákazníci prožili takovou rozkoš, že se stali buddhistickými mnichy, tyto představy jsou však krutě přervány dívčinou smrtí na nemocničním lůžku. Kim je režisérem velkých kontrastů. Jeho filmy se vznášejí ve vzdušných výšinách a současně se brodí nejtemnějšími hlubinami.

Svět Kimových filmů je vypjatě nelítostný a prohnilý. Není divu, že jeho díla mají v zemi svého vzniku problémy s cenzurou. Režisér si totiž vybírá ze součastné jihokorejské společnosti ty nejnegativnější jevy a divákovi je ukazuje jako pod zvětšovacím sklem, v obludných detailech. Rvačky jsou na denním pořádku, každý se stará jen o sebe a svůj prospěch, tátové od rodin spí s nezletilými prostitutkami a policie je buď bezmocná, nebo zkorumpovaná. Hrdinové Kimových filmů se topí v utrpení, ať už fyzickém, nebo psychickém. Režisér má nadání svým dílem způsobovat divákovi bolest, otvírat citlivé a nezahojené rány, které nechceme vidět, ale které si žádají naši pozornost.

Postavy všech Kimových filmů v tomto světě hledají očištění a vnitřní mír. Samaritánka je filmem o vykoupení vin. Otec i jeho dcera trpí pocitem provinění za tragédii, na nichž měli svůj podíl. Oba provádí jakýsi očistný rituál, který z nich má vinu smýt. Dívka smazává hříchy své přítelkyně tím, že je doslova odčiní: Zopakuje původní čin, ovšem pak sama zaplatí svým zákazníkům. Ženy jsou ve všech Kimových filmech představitelkami ideálu, a tak i v Samaritánce sebeobětovná pouť hrdinky vede k dočasnému obnovení rovnováhy. Její otec je zase typický kimovský mužský hrdina, postava zmítaná vlastním vztekem a bolestí, které ji vedou k páchání nesmyslného násilí. Zdaleka ne všechny Kimovy filmy končí smířením. Daleko typičtejší je vykoupení rovnováhy nějakou obětí. Tak se uzavírá i Samaritánka, ovšem tentokrát Kim vložil do závěrečné scény takovou osudovost a tragičnost, že vytvořil jedno z nejpůsobivějších finále ze všech svých děl.

Samaritánka je dalším dílem do skládanky Kimovy filmografie. Najdeme tu mnoho variací již známých kimovských motivů, tvůrce se ovšem pouští na neprobádanou půdu především v tématu vztahu otce a dcery. K tomu se vrátil hned ve svém následujícím filmu Luk.

Antonín Tesař