Adresát neznámý

Malý chlapec vyřezává ze staré dřevěné bedny s nápisem „U.S. Army“ vystřelovací pistolku. Když ji dokončí, jde si se svou sestrou hrát na Viléma Tella. Dívka nehnutě stojí uprostřed polní cesty, zatímco chlapec proti ní natahuje ruku se zbraní. Stiskne spoušť a dívka si dlaní sevře zraněné oko. Úvodní titulky ohlašují začátek filmu Adresát neznámý.

Kim Ki-dŏk (Kim Ki-duk) je jednou z největších osobností současného asijského filmu. Už ve svém debutu Krokodýl (Agŏ) z roku 1996 ustanovil vlastní originální vidění světa a když v nějakém díle přikročil k schématům klasických žánrů, tak jen aby je znetvořil v znepokojivou karikaturu. Ve svých filmech často používá záběry zpod vodní hladiny a z tohoto úhlu jako by psal i scénáře. Kim se pohybuje pod hladinou jihokorejské společnosti, pluje mezi kalem a všemi ošklivými a reznoucími věcmi, které tam lidé odhodili, aby nebyly na očích. Jeho pohled na suchozemský svět je neostrý, zkreslený houpáním vln na vodní hladině.

Adresát neznámý se odehrává v sedmdesátých letech v malé jihokorejské vesničce, ležící nedaleko americké vojenské základny. Korejská válka už sice dávno skončila, ale ve vesnici zůstává živým a mnohdy palčivým tématem. Většina dospělých mužů stále vzpomíná na dobu, kdy bojovali proti svým komunistickým sousedům, a důsledky války se bolestivě převalují i ve vnitřnostech mladé generace. Do jednooké dívky Ǔnok se zamiluje voják z americké základny, který jí nabídne možnost nechat si druhé oko vyléčit. Tím přerve rodící se vztah Ǔnok a Či-huma, introvertního mladíka s výtvarným nadáním, kterého celá vesnice považuje za slabocha. Čchang-guk je synem Korejky a černého amerického vojáka, který byl před jeho narozením převelen na jinou základnu. Čchang-gukova matka je posedlá snem, že se spolu odstěhují do Spojených států, a neustále píše dopisy ztracenému otci svého dítěte na různé vojenské základny. Všechny se ovšem vracejí s razítkem „Adresát neznámý.“

Silnou stránkou Kimových filmů jsou především postavy. Režisérovi mnohdy stačí, aby vytvořil dostatečné množství silných a neobvyklých charakterů, zasadil je do určité výchozí situace, a pak je nechal samotné dovést příběh do konce. O žádném jeho filmu to neplatí tak silně jako o Adresát neznámý. Výchozí situace se tu podobá rozpálené výhni a každá z postav navíc hoří tak silným vnitřním plamenem, že všestravující žár ještě přiživuje. Kim chová sympatie ke společenským outsiderům, lidem, kteří buď ze své vůle, nebo nevlastní vinou vypadli ze své sociální role. Ať už je to mladý sebevědomý floutek z americké základny, jehož přestávají bavit nekonečná vojenská cvičení, Ǔnok, která při dětské hře se svým bratrem přišla o oko, míšenec Čchang-guk s napůl šílenou matkou nebo nepraktický snílek Či-hum. Jsou to vyvrženci ze smečky, kteří přesto působí na diváka mnohem sympatičtěji než ostatní postavy. Společnost, na jejímž okraji hrdinové žijí, je totiž absolutně nelítostná a řízená právem silnějšího.

Řada Kimových filmů má nějaké charakteristické zvíře. V souladu s režisérovou fascinací vodním světem se většinou jedná o různé druhy mořských živočichů - želva přecházející přes silnici v úvodu Ptačí klece (Pcharantämun, 1998), mražená makrela z Divé zvěře (Jasäng tongmul pohokujŏk, 1996) nebo jezerní ryby v Ostrově (Sŏm, 2000). Erbovním zvířetem Adresáta neznámého jsou ale psi. Obyvatelé vesnice se ze všeho nejvíc podobají psí smečce, kde vítězí ti nejsilnější a nejkrutější a kde každý dostane jen to, co si sám urve. Nejtypičtějším příkladem je postava řezníka (hraje ho Kimův oblíbený herec Čo Džä-hjŏn (Jo Jae-hyeon)), který chytá psy z okolí vesnice, zabíjí je baseballovou pálkou a jejich maso prodává do místního obchodu na jídlo. Ani kimovští outsideři v tomhle filmu nepřipomínají mlčenlivé ryby, plující temným, ale klidným vodním světem. Jsou spíš jako zatoulaní psi, vzteklí a nešťastní z vlastní osamělosti.

Kim Ki-dŏk Aresáta neznámého považuje za svůj nejautobiografičtější film. Jeho otec byl veteránem Korejské války a režisér sám jako dítě vyráběl z armádních beden dětské pistolky. Z postav mu je podle vlastních slov nejbližší Či-hum. Kimovo hořké vyrovnání s vlastní minulostí ale není sociálně-kritickým dramatem. Kim netočí o vlivu amerických vojáků na každodenní život korejských vesničanů, aby obvinil Američany z arogantního a necitlivého zasahování do odlišné kultury, stejně jako netočí filmy o prostitutkách, aby poukázal na utlačování lidí z okraje společnosti. Konkrétní problémy současné Jižní Koreje jsou jen prostředky k nastolení daleko hlubších otázek s mnohem obtížnějšími řešeními. Adresát neznámý je stejná past pro všechny. Nad mladým americkým vojákem sklapne stejně jako nad nešťastným Či-humem či násilnickým psím řezníkem. Zlo není nikde lokalizováno, není tu žádný viník, na kterého by se dalo ukázat prstem. Násilí vychází z postav samotných. Kimův film je o dopisech, do kterých hrdinové vkládají všechny své sny a naděje a které se vracejí zpátky s razítkem „Adresát neznámý.“ Základní emocí není vztek ani rozhořčení, ale soucit.

Snímek je napumpovaný bolestí. Hlubokou psychickou bolestí a jejími vnějšími fyzickými projevy. Bití a rvačky jsou všudypřítomné a postavy jejich pomocí komunikují stejně často jako mluvením. Ve filmu jsme hned několikrát svědky poranění očního orgánu. Krutost eskaluje s tím, jak se na scéně objevují stále nebezpečnější zbraně, od dětských pistolek přes luky až ke skutečné pistoli. Závěr filmu je ničivé a skličují rekviem zmaru.

Adresát neznámý patří k tomu nejlepšímu, co Kim natočil. Nikde jinde se mu s takovou silou nepodařilo zachytit temnou beznadějnost suchozemského světa, kterému vládne smečka a který končí lapený v pasti vlastní žravosti, tužeb a nadějí.

Antonín Tesař