Zbytečná krutost aneb Žena, pistole a obchod s nudlemi

Čínská režijní hvězda Čang I-mou (Zhang Yimou) natočila svůj nový snímek podle slavné kriminálky bratří Coenů Zbytečná krutost (Blood Simple, 1984). Opět tu jde o sérii nedorozumění a zločinných plánů s drastickými následky, ovšem v tomhle případě se celý příběh odehrává v prostředí historické Číny. Zámožný majitel obchodu s nudlemi si tu podobně jako ve filmu Coenů objedná vraždu vlastní nevěrné manželky, tentokrát u zkorumpovaného policisty. A tak jako v předloze i zde se ukáže, že skutečnost je mnohem složitější a nepředvídatelnější, než si všichni zúčastnění mysleli.

Ať se k filmu přibližujeme z kterékoli strany, naše očekávání budou vždycky velmi brzy zklamána. Vycházíme-li od bezútěšného snímku bratrů Coenů, zarazí nás už na začátku, proč se celý děj přesouvá do historické Číny. Původní Zbytečná krutost byla totiž drásavá především tím, jak zapojovala obrazy bolesti a smrti do každodennosti současného světa. Feudální Čína, jak ji představuje tamní kinematografie, spíš platí za mýtický, pokud už ne rovnou pohádkový prostor. Když naproti tomu budeme od filmu chtít navázání na Zhangovy výpravné snímky, zarazí nás překvapivě komorní zasazení děje do jediného hostince s hrstkou jednajících postav, kde nejvíc spektakulární jsou občasné záběry na sytě barevné hory. A posledním definitivním nepříjemným překvapením díla je častý fraškovitě lidový humor založený na všelijakém pitvoření, chrápání nebo zakopávání o různé věci.

Zhangův film ze všeho nejvíc připomíná hongkongské kostýmní komedie osmdesátých a devadesátých let, které také hodně stavěly na burleskních vtipech. Zároveň ale dokázaly k sobě poskládat i řadu jiných atrakcí, ať už šlo o kung-fu souboje, fantastická monstra nebo erotiku. Zhangovo dílo ale jen víceméně mechanicky kopíruje děj filmu Coenů, až na to, že v něm vystupují lidé v historických oblecích, kteří se tu a tam přihlouple zašklebí. Hlavně prostřední část filmu, kde se téměř nemluví a akce spočívá ve velmi úsporném zahlazování stop či skrývání se, nenabízí téměř žádný prostor ani pro velkolepé vizuální výjevy, ale ani pro přímočaré fyzické gagy či jiné „lidové“ atrakce. Díky tomu tyto pasáže vyznívají čistě popisně a nevzbuzují žádné emoce.

Snímek tak působí přesně podle očekávání, která do kombinace coenovské klasiky a tvůrce opulentních opusů Hrdina (Jing siung, 2002), Klan létajících dýk (Š' mien maj fu, 2004) a Kletba zlatého květu řada diváků vkládala. Jestliže Čang bývá kritiky označován (částečně neprávem) za manýristu, pak tady jako prázdný rozmar působí už nápad přestěhovat tísnivý jižanský noir do rozlehlé čínské krajiny a zabydlet jej karikaturními figurkami v křiklavých kostýmech. A přesně jako bezúčelný ornament splácnutý ze dvou nesourodých vlivů také Čangův výtvor vyznívá. Režisérův remake americké nezávislé klasiky je tak přinejmenším zbytečný a často i krutý, ať už k fanouškům předlohy nebo k nudícím se divákům.

Antonín Tesař