To je moje přítelkyně

Tvorba režiséra Kwaka Džä-jonga je spojena s módou jihokorejských romantických komedií nastartovanou na začátku tohoto desetiletí. Jeho komerční hit Jŏbkidžŏkin gŭnjŏ (Ta divná holka; My Sassy Girl, 2001) platí za ustanovující snímek, z nějž následující filmy daného žánru v Jižní Koreji vycházejí. Typické jihokorejské romkomy natočené po Jŏbkidžŏkin gŭnjŏ se ale vydávají spíše cestou napodobování americké žánrové tradice a vytěžování společenských trendů spojených se současným životním stylem. Pozdější Kwakova tvorba zahrnující filmy Kŭlräšik (Classic, 2003) a To je moje přítelkyně naopak využívá míšení žánrů a umocňování romantiky do pohádkově fantazijních rozměrů. Jeho aktuální snímky Boku no kanodžo wa saibógu (Moje přítelkyně je kyborg; Cyborg Girl, 2008) a Murim jŏtäsäng (Středoškoláci z Murimu; My Mighty Princess, 2008) ještě posilují vliv fantastických populárních žánrů do tvaru, který připomíná japonské anime série, v nichž se střetává bláznivá komika, zasněná romantika, akce a údiv z fantastična.

Nejsilněji se Kwakovo pojetí komediální romance odráží právě v jeho vrcholném filmu To je moje přítelkyně, který spojuje komediální polohu Jŏbkidžŏkin gŭnjŏ s vážně romantickým tónem Kŭlräšik a přibírá také prvky policejního dramatu a pohádky. Vytváří tím cosi jako ultimátní „dating film“, který rozehrává širokou škálu emocí jdoucí napříč velmi rozdílnými diváckými preferencemi. Děj snímku začíná jako variace Jŏbkidžŏkin gŭnjŏ, kde slušný, submisivní mladý muž za nepříliš příjemných okolností potkává energickou přibližně stejně starou ženu (v obou filmech ji hraje herečka Džŏn Dži-hjŏn), po několika setkáních se podrobí jejímu výrazně dominantnímu přístupu a začne s ní chodit. Asymetričnost vztahu ústřední dvojice je hlavním zdrojem komiky v obou filmech. Výstřednost ženských postav, které jsou od začátku takřka výhradními hybatelkami děje, má ale hlubší skryté důvody, jež zpětně staví jejich vztahy do jiného světla. V závěru Jŏbkidžŏkin gŭnjŏ se dovídáme, že průběh známosti, kterou snímek zachycuje, byl v zásadě reprízou staršího vztahu hlavní hrdinky s bývalým partnerem, který zemřel přesně rok před začátkem děje filmu. V To je moje přítelkyně, kde hlavní ženská protagonistka pracuje jako policistka, vychází příčina hrdinčiny nátury z pocitu odpovědnosti vůči její mrtvé sestře, která chtěla vstoupit do policejních sborů, a ona tento sen realizuje.

Rituální či až mystické pozadí romantického vztahu, které má v Jŏbkidžŏkin gŭnjŏ podobu vymýtání mrtvého partnera novým živým přítelem, je příznačné pro celou Kwakovu tvorbu. Snímek Kŭlräšik paralelně sleduje milostné osudy dvou generací postav, přičemž vztah mezi ústředním párem v dějové linii odehrávající se v přítomnosti je pojat jako karmické završení nenaplněné lásky mezi dvojicí hrdinů z minulosti. Nejnovější Kwakův film Murim jŏtäsäng je zase napuštěn osudovostí typickou pro žánr wu-sia (příběhy mýtických šermířů s nadlidskými schopnostmi), z nějž přebírá řadu motivů. Podobný prvek najdeme v druhé polovině děje To je moje přítelkyně, kdy hrdinka očekává, že se v jejím životě naplní pohádkový příběh, který předtím vyprávěla svému protějšku. Stejně jako v Jŏbkidžŏkin gŭnjŏ se bláznivě komediální první polovina postupně přehoupne v melodramatické druhé dějství, kde právě rituálnost a mystika získávají vrch. V To je moje přítelkyně je tento přeskok ještě prudší, protože proběhne rychle a nečekaně, a kontrastnější, jelikož první polovina je díky několika akčním scénám odváděna zcela mimo romantický žánr, zatímco druhá půle utíká k otevřeně sentimentálním fantaziím.

Žánrový pohyb, který v první polovině snímku směřuje od romantické komedie k akci a ve druhé od melodramatu k pohádce, pozměňuje emoce, které jsou pro výchozí žánry typické. Běžné romantické komedie bývají založené na magnetismu protikladných postav, které však k sobě najdou cestu až v samotném závěru děje. V To je moje přítelkyně se naopak hrdinové dají dohromady velice rychle a neproblematicky a většina první půle snímku je věnována období, kdy už spolu obě postavy chodí. Druhá půle se oproti melodramatickým romancím nesoustředí na loučení jednoho z partnerů s jeho umírajícím protějškem, ale celá je věnovaná oplakávání milence, který je už mrtvý. Dějové zlomy, které romance i romantické komedie obvykle uzavírají, v Kwakově filmu teprve rozviřují proud emocí. Zatímco běžné romantické komedie a romance operují v relacích sbližování a rozlučování, To je moje přítelkyně je zaměňuje za vztahy soužití a ztráty. Místo zaměření k tomu, co teprve nastane, ať už je to láska nebo smrt, se Kwakův film soustředí nejprve na to, co aktuálně probíhá, a poté na to, co už nenávratně pominulo.

Přesto však mezi postavami nedochází k žádnému naplnění či klidnému bezvětří. Fáze, kdy spolu oba hrdinové chodí, je v podstatě jen přípravou na jejich tragické odloučení ve druhé půli snímku. Pasáž společného výletu dvojice v první polovině otevírá motivy větru, smrti a převtělení, která budou centrální pro druhé dějství. Tragédie, která přichází v polovině snímku, zase odstartuje závrať ze ztráty, jež zhušťuje proces loučení z melodramatických romancí. Snímek je uzavřen odkazem na karmickou mystiku Kwakových filmů, který má podobu narážky na snímek Jŏbkidžŏkin gŭnjŏ. Ve světle závěru se celý vztah, který děj To je moje přítelkyně popisuje, ukáže jako předehra k jinému vztahu, v němž dojde naplnění to, co bylo v předchozím partnerství pouze přislíbeno.

Antonín Tesař