Škola s prasátkem

Japonské filmy ze školního prostředí se převážně odehrávají na středních školách, přesně řečeno v posledním roce nižší střední školy a pak napříč třemi ročníky vyšší střední. Zaměření na hrdiny ve věku patnácti až osmnácti let plyne především z toho, že stejně staří diváci tvoří pro filmaře komerčně lukrativní cílovou skupinu. S ohledem na preference publika filmy spadají do žánrů rozjívených komedií či tklivých romancí, které jsou přímou oslavou mládí coby stavu mysli a opájení se aktuálním okamžikem bez vztahu k budoucnosti či minulosti. Pouze vzácně se objeví snímky typu Linda Linda Linda (Rinda Rinda Rinda, 2005) a Route 225, které dospívání pojímají jako proces či přechod, jenž s sebou nese určitou změnu.

Snímky zasazené do základní školy se v japonské kinematografii vyskytují pouze poskrovnu. Mnohem častější jsou filmy s dětmi ve věku prvního stupně povinné školní docházky, které se ovšem v prostoru školy odehrávají pouze částečně, či vůbec. Tyto filmy totiž zpravidla dětství pojímají z pohledu dospělých jako idealizovaný věk lumpačení a nevázanosti, nebo na druhou stranu dětské postavy využívají pouze jako loutky ve vleku tradičních hodnot, které se tvůrci jali vyjadřovat. V obou případech pak školní prostředí představuje pouze místo, kam děti musejí chodit.

Škola s prasátkem představuje z hlediska výše popsaného kontextu naprosto ojedinělý snímek. Je zasazena do prostředí základní školy a zaměřuje se na tamní žáky posledního ročníku, tedy ve věku dvanácti let, a jejich třídního učitele. Děti nejsou charakterově napasovány do žánrově schematických typů, vyprávění nepreferuje žádné postavy na úkor jiných, ale zároveň třída nevystupuje ani jako homogenní kolektiv. Navzdory neadekvátně naivnímu českému názvu a příběhu o třídě, která v rámci školního projektu chová prase, nenabízí snímek rozpustilou zábavu. Dílo bychom dokonce mohli označit za dětský ekvivalent mezinárodního festivalového hitu Mezi zdmi (Entre les murs, Francie, 2008) Laurenta Canteta.

Stejně jako francouzský snímek vychází i Škola s prasátkem z literární předlohy sepsané na základě reálného předobrazu, zaměřuje se na pozice studentů i učitele ve vzdělávacím procesu a bez neadekvátního idealismu rozvádí otázku samotného smyslu studia. Učitel v obou filmech figuruje především jako moderátor diskuse a partner v dialogu, který musí své postoje upravovat na základě vzniklé situace. Heterogenní třída pak slučuje odlišné pohledy a způsoby konfrontování se s předloženými problémy, které v prvé řadě vedou učitele k revizi jeho vlastních názorů. Zatímco Mezi zdmi takto reflektuje sociální i rasové aspekty třídy a relativizuje roli vzdělávací instituce, Škola s prasátkem se zaměřuje na dospívání coby konec naivity a nevázanosti dětství a zdůrazňuje nelehkou roli učitele v tomto procesu.

Japonský film sice zprvu vypadá jako rozpustilý dětský snímek o tom, jaké úsměvné historky lze zažít při chování prasete na školním pozemku, ale již od úvodní scény ve vzduchu visí příznak nadcházejícího konfrontace: učitel totiž třídě představí projekt chovu prasete s tím, že až prase vyroste, tak ho snědí. Očekávatelný konflikt „nemůžeme prase sníst, protože je to náš kamarád“ vykrystalizuje již v první čtvrtině filmu a celý zbytek zabírá konfrontace dětí, ale i učitele s daným problémem. Jak již bylo řečeno, děti navštěvují poslední ročník základní školy, a tudíž film centrální situaci pojímá jako přelom dětství a dospělosti, kde se děti seznamují s významem slova zodpovědnost. Učitel zase musí ustát to, že pokud děti postaví před nelehkou volbu, tak jim nemůže zpětně zastřít oči nasazením růžových brýlí, ale musí lekcí projít s nimi a být jim oporou i autoritou.

Stejně jako v Cantetově snímku i zde představují vrchol a zároveň páteř díla dlouhé konfrontační sekvence, kde děti během vyučování vyjadřují své názory a vstupují do dialogu mezi sebou i s učitelem. V obou filmech jsou tyto sekvence koncipovány jako sled krátkých polodetailových a polocelkových záběrů natočených na ruční kameru, které pak v montáži zdůrazňují pluralitu postojů a také komplexnost centrálního problému. Zatímco v jiných sekvencích Škola s prasátkem uplatňuje běžné postupy sentimentálních filmů, tedy především impresivní hudební doprovod, při vyhrocených debatách dětí nad otázkou, jaký osud zvolit pro prase, které jim za rok přirostlo k srdci, snímek k žádným slzopudným berličkám nesahá a naopak se totožně s Mezi zdmi drží v mezích dokumentárními prostředky sugerovaného realismu.

Škola s prasátkem se od Mezi zdmi v některých ohledech významně liší. Zatímco francouzský film stojí osobitě mimo jakékoli žánrové struktury, japonský snímek navazuje na klasické melodramatické dětské filmy. K nim se obrací především v první čtvrtině, kdy tradičním způsobem rozvádí situaci až do chvíle první konfrontace studentů s palčivou otázkou, jež pak z filmu nezmizí až do závěru. Ke svým žánrovým kořenům se film zdánlivě vrátí v posledních minutách, kdy divákům nabízí kýžené plačtivé finále. To ovšem v kontextu předchozího vývoje, kterým děti i jejich učitel prošli, nepředstavuje povrchní tlačení slz, nýbrž hluboce motivované a příběhu plně adekvátní finále. Rámec dětských filmů je tedy ve Škole s prasátkem využit jako referenční bod, k němuž se vztahuje vývoj, jímž děti procházejí – z žánrově typických rozverných figurek se stávají mladí lidé, kteří učinili první krok k dospělosti. Proto také závěrečný dlouhý záběr, kde děti běží za prasetem odváženým na porážku, není klasický ubrečený konec melodramat, nýbrž vypjaté vyjádření nenávratnosti dětské nevinnosti.

Škola s prasátkem ve výsledku představuje ideální rodinný film. Děti z posledního ročníku základní školy v něm uvidí realistické ekvivalenty sama sebe a ne jen schematické obrazy dětství naivně vysněné dospělými. Rodiče zase s filmem mají šanci nahlédnout tíži dospívání z dětského pohledu a skrze postavu učitele si uvědomí svou vlastní roli průvodců na nesnadné cestě, která děti čeká po mnoho let, než se z nich stanou plně dospělí lidé. Není divu, že film byl jedním z pouhých dvou japonských zástupců v hlavní soutěži tokijského filmového festivalu a získal tamní cenu diváků.

Jiří Flígl