Sdílená láska

Indonéská režisérka Nia Dinata si udělala jméno na filmových festivalech především kontroverzními tématy svých filmů. Debutovala snímkem Ca-bau-kan (Kurtizána, 2002), který se odehrával v prostředí čínské komunity v Indonésii, a její druhý film Arisan! (Setkání!, 2003) se zabýval tématem vztahu společenské elity k homosexualitě. Dinatin třetí snímek Sdílená láska se skládá ze tří příběhů spojených tématem mnohoženství.

Problém polygamie, která je v Indonésii v současné době legální, však snímek nepojímá z hlediska pozorovatelského realismu populárního v současné evropské kinematografii (typického například pro díla tzv. Berlínské školy) ani formou metafory jako třeba podobně strukturovaný íránský snímek Marzieh Meskini Den, kdy jsem se stala ženou (Roozi ke zan shodam, 2000). Spíše než trendy dnešní "festivalové" kinematografie připomíná jeho styl i přístup k tématu postupy televizních soap oper. Film má rutinní kameru a střih a chudou, fádní výpravu. Žánrově stojí někde mezi rodinným dramatem a konverzační komedií a mnohoženství zde není zdrojem vypjatě tragických momentů, ale spíše komických situací podaných s jemným nadhledem. Polygamii se nesnaží zasadit do sociální reality v současné Indonésii, ale domýšlí její možné důsledky v zidealizovaném virtuálním světě exkluzivních osobností (vrcholný politik v prvním příběhu či začínající filmař v posledním) a klasických žánrových figur (starostlivá manželka a matka, neúspěšný muž z nižší sociální třídy, který zanedbává svojí rodinu, nebo mladičká femme fatale dokonale využívající svých půvabů k manipulaci s muži). Klasickým postupem televizních seriálů je také prolnutí světa příběhu s reálnými aktuálními událostmi (příznačné zejména pro současné české soap opery), čemuž ve Sdílené lásce odpovídá zcela samoúčelné zařazení několika scén, v nichž postavy sledují v televizi záběry následků přírodní katastrofy způsobené vlnami cunami o Vánocích roku 2004.

Žánrová rovina ve snímku jednoznačně převažuje nad jeho tématem. Zájemci o problematiku mnohoženství se z něj sotva dozvědí víc, než na co by přišli sami při krátké úvaze nad tímto pojmem. Téma polygamie v první řadě plní úlohu McGuffinu, který vytváří dostatečně vyostřené podmínky pro rozehrání dramatických konfliktů mezi vystupujícími ženskými postavami. Příběhy Sdílené lásky jsou silně zaměřené na vztahy mezi ženami a mužský prvek v nich hraje pouze vedlejší, pasivní roli. Manželé hlavních hrdinek jsou zobrazováni jako nezodpovědní a hrabiví jedinci, kteří kolem sebe shromažďují další a další manželky podle přísloví „s jídlem roste chuť“ a buď se nechávají následnými problémy převálcovat, nebo je prostě ignorují. Aktivní role ve vývoji všech tří příběhů a řešení konfliktů je vždy výsadou žen.

Zdůrazňování ženských rolí a ženské perspektivy vnímání děje je patrné především na tom, jakým způsobem jednotlivé příběhy upravují typická žánrová schémata. V první povídce manželka významného politika čelí příchodu několika dalších žen, s nimiž byl její muž tajně oddán. Proti zvyšujícímu se počtu manželek v politikově domácnosti tu stojí podle typického žánrového modelu harmonicky se doplňující pár hrdinů, z nichž jeden je muž a druhý žena. Nejde však o dvojici spolupracujících kolegů, kteří se v průběhu děje změní na milostné partnery, ale o dvojici matka a její dospívající syn. Možné freudovské podtexty, k nimž takto postavený tandem vybízí (a které využívají například filmy Alfreda Hitchcocka), tu zůstávají jen naznačené v několika scénách. Jinak dvojice působí jako vzájemně se doplňující tým, který společně řeší daný problém. Druhá povídka vypráví typický příběh o zasvěcení mladé dívky do dospělosti. Hrdinka přichází z vesnice studovat do města a přijme práci služebné v malém bytě, kde spolu bydlí muž s několika manželkami a množstvím dětí. Následně se stane další mužovou manželkou a sexuálně se sblíží s jednou z jeho starších žen. V této povídce je mužská postava skutečně pouhým spouštěčem událostí – manžel hrdinek je neschopný alkoholik, který do děje zasáhne jen tím, že se s hlavní ženskou postavou ožení a následně ji zbaví panenství takovým způsobem, že ji připraví o veškerou chuť na další sexuální zkušenost s opačným pohlavím. Skutečné zasvěcování probíhá v kruhu mužových manželek, teprve s nimiž dívka získává opravdu důležité zkušenosti pro svůj dospělý život. Třetí segment filmu je variací na příběh o femme fatale, ovšem v tomto případě je nebezpečná svůdnice hlavní hrdinkou, jejímž pohledem děj sledujeme. Mladičká servírka bezostyšně využívá náklonnosti svého ženatého šéfa k získání luxusního bytu, avšak v pravé chvíli ho opustí a padne do náruče začínajícího filmového režiséra, aby získala hlavní roli v jeho prvním snímku. Postava vypočítavé, ale veskrze naivní hrdinky (skvěle typově obsazená přihlouple se tvářící a kýčovitě krásnou modelkou Dominique) je ztvárněná s nelítostným cynismem jak vůči ní samotné, tak vůči jejím mužským obětem.

Sdílená láska nám nedává zprostředkovaně zakusit tíživý úděl manželek indonéských polygamistů, ale staví nás před ženskou variaci na žánrové postupy televizních dramat. Kontroverze tak zůstává pouze za dveřmi kinosálu, zatímco na plátně se odehrává trojice veskrze konformních, byť lehce ozvláštněných žánrových variací.

Antonín Tesař