Battle Royale

Už před premiérou měl japonský film Battle Royale statut kultovního a kontroverzního díla, který se rychle šířil za hranice země vzniku. Zatímco Japonci netrpělivě očekávali zpracování stejnojmenného knižního bestselleru realizované nekonformním režisérským veteránem Kindžim Fukasakuem, na Západě se o rozruch postarala především synopse díla. Titul filmu odkazuje na hru na život a na smrt, během níž je armádou na opuštěný ostrov unesena třída žáků střední školy. Mladíci a dívky dostanou zbraně a do tří dnů musí zůstat naživu jen jeden výherce. Pokud se tak nestane, zemřou všichni.

Když během devadesátých let začínající spisovatel Kóšun Takami psal knihu Battle Royale, reflektoval aktuální krizi japonské společnosti spjatou s prohloubením propasti mezi mladou a starou generací. V souvislosti s prasknutím ekonomické bubliny se rozplynula klasická linie životopisu „střední škola - univerzita - dobře placené zaměstnání - pozice jistá na celý život“ a mládež se ocitla bez jistot a ideálů. Mezitím se rodiče vytížení prací od svých dětí natolik odloučili, že následně nebyli schopní s nimi komunikovat a dát jim jistotu alespoň v rodině. Dospělí kvůli vlastnímu ekonomickému neúspěchu ztratili víru v sami sebe. Všechny tyto skutečnosti společně se sílící vlnou brutálního násilí páchaného mladistvými přenesl Takami v románu do fikčního světa s alternativní historií. Formou vyhrocené paralely poukázal na neduhy dobové společnosti a upozornil na možné eskalování celé krize. Zatímco Takami několik let hledal vydavatele ochotného dát knihu do tisku (vyšla v roce 1999), vznikala další díla zaměřená na generační konflikt a problematiku násilí mládeže (z filmů např. Džanku fúdo (Junk Food, 1997) Masašiho Jamamoty a Porunosutá (Pornostar, 1998) Tošiakiho Tojody). Stejně jako u románu Battle Royale vycházely reflexe z autorů ve věku ne moc vzdáleném jejich hrdinům, kteří často zpodobňovali vlastní zážitky a pocity z dospívání. Fakt, že Battle Royale bude do filmu adaptovat režisér v důchodovém věku, s sebou zajisté nesl mnohá očekávání a neméně obav. Z pohledu na jeho předchozí tvorbu se však dalo usuzovat, že půjde o nekompromisní dílo.

Kindži Fukasaku se narodil v roce 1930 a ve věku patnácti let (odpovídající stáří protagonistů Battle Royale) musel během vrcholící druhé světové války pracovat se svými spolužáky v továrně na munici - v jednom z terčů amerického bombardování. Fukasaku v rozhovorech k filmu vzpomíná na chvíle, kdy se po náletu schovával pod těly mrtvých kamarádů a byl rád že zemřeli oni a ne on. Tyto zážitky ho vedly ke ztrátě ideálů a k silné opozici vůči vládnoucí moci. Jeho odpor se nadále prohluboval ve světle poválečného vývoje, jenž vnímal jako sociálně nespravedlivý a utlumující poválečný boom svobody. Přestože byl Fukasaku studiovým režisérem a natáčel zpravidla komerční snímky, vždy nalezl způsob, jak své postoje vyjádřit i v žánrovém filmu. Největší úspěch v tomto směru představuje skloubení jeho pohledu na svět s žánrovou strukturou jakuza filmů, čímž položil základ novému stylu tzv. džicuroku filmů (gangsterské filmy podle skutečných událostí), který ovládal japonská kina první poloviny sedmdesátých let. Nekonformní Battle Royale se nabízela jako ideální látka pro Fukasakua, v níž mohl znovu rozvinout hlavní téma své filmografie: jedinec, či malá skupina sledující vlastní cíle naráží při jejich naplňování na konzervativní společnost zaštiťující se falešnými ideály.

Knižní originál si díky formátem neomezenému rozsahu mohl dovolit premisu hry na život a na smrt rozvést v plné šíři všech nabízejících se linií. Román mísí adrenalinovou akci, brutální horor, černohumornou satiru a orwellovské drama, přičemž podává komplexní obraz o světě, v němž se Battle Royale provozuje a zároveň důkladně vykresluje každou postavu z třídního kolektivu. Filmová adaptace nutně musela při převodu do média omezeného stopáží opustit některé motivy a naopak se zaměřit pouze na jednu linii a jednu žánrovou formu. S výjimkou kratičkého úvodu se děj filmu omezuje čistě na vzájemně se zabíjející studenty a jejich umírání, což může vést k řazení filmu Battle Royale mezi horory a k subžánru „teenagerovských vyvražďovaček“ (např. Noční můra v Elm Street, Tajemství loňského léta, Vřískot). Fukasaku jde ovšem mnohem dál, potažmo z hlediska žánru výše. Budeme-li hledat padnoucí žánrovou kategorii, zjistíme že režisérovo zpracování odpovídá spíše zákonitostem snímků o dospívání odehrávajících se ve středoškolském prostředí, které lze společně s hororem považovat za nadmnožinu „vyvražďovaček“.

Filmová adaptace vůbec neosvětluje fungování hry a její sociální a politickou roli, čímž opouští ve „vyvražďovačkách“ nutně přítomnou linii odhalování původu páchaného násilí. V tom se podobá ostatním režisérovým filmům, kde veškerá pozornost spočívá na postavách, zatímco společnost a její instituce stojí v pozadí coby nepřítomné hrozby, které se projevují pouze svým dopadem na hrdiny. Fukasakua především zajímá, jak se jeho postavy vyrovnají s tlakem na ně vyvíjeným, jak se zachovají v extrémní situaci a jak v ní obstojí jejich morální kodex, než aby stavěl na napínání diváka spekulacemi kdo, kdy a jak zemře. Fukasakuova Battle Royale se po vzoru středoškolských filmů nezaměřuje pouze na privilegovanou studentskou smetánku, nýbrž využívá celé spektrum třídního kolektivu, z něhož zákonitě vybírá několik výrazných osobností, na jejichž chování se zaměřuje detailněji. Jako primární způsob charakterizace u všech postav studentů používá hierarchické postavení jednotlivých chlapců a děvčat v kolektivu třídy a klasickou typizaci studentů (šprt, tlouštík, hezoun atd.). Zatímco v „teenkill filmech“ drží kolektiv studentů alespoň na začátku pospolu a jeho soudržnost utužují milostné a přátelské vztahy, pro Fukasakua je mnohem vděčnější model nesourodé středoškolské třídy tvořené navzájem nespolupracujícími skupinkami, které až ve chvíli ohrožení začnou uvažovat o možnosti semknout se dohromady. Rodící se spolupráce, nebo pokusy o její navázání zde ovšem troskotají na náhlých vyznání skrytých lásek. Odhalená citová náklonnost totiž neutužuje dosavadní vztahy ve třídě, ale naopak jde proti nim. Láska vyvolává žárlivost a nedůvěru na straně dosavadních kamarádů zamilovaných, či agresivitu a pomstychtivost u milostných konkurentů a paradoxně tedy pohání hru na život a na smrt.

„Vyvražďovačky“ charakterizuje generační polarita stavící proti sobě mladou a starou generaci. Ta má zpravidla dvojí podobu, kdy v prvním případě proti mladým hrdinům stojí dospělý vrah a ve druhém vraždí vrstevníci obětí, kteří jsou ovlivněni postavami nebo osudy svých rodičů. Stejné rozložení sil předkládá i literární Battle Royale. Režisér Kindži Fukasaku a jeho pod scénářem podepsaný sedmadvacetiletý syn Kenta přicházejí ve filmu s mnohem pestřejším generačním spektrem. Z knižní postavy psychicky labilního studenta, který se pod tlakem hry stane vraždícím strojem, udělali ve filmu druhého staršího „přistoupivšího studenta“ (první „přistoupivší student“, veterán dřívějšího ročníku hry, je obsažen už v předloze a plně zachován i ve filmu). Mezi tábory patnáctiletých studentů a postaršího učitele s vojáky tak stojí dvě postavy na prahu mládí a dospělosti, přičemž ta vyzrálejší se posléze přidá na stranu studentů a druhá se afektovaným potěšením ze zabíjení přiklání k dospělým. Svět dospělých je v očích ústředních postav zastoupen rodiči, kteří jsou ve vzpomínkách ukázáni jako slaboši sešrotovaní společností do vyprahlých obskurních figurek. Proti opovržlivému obrazu rodičů stojí strýc jednoho ze studentů nepřímo zastoupený skrze idealizující fotografie mládežnických odbojářů, kterého coby aktivního revolucionáře chová jeho synovec v úctě a respektu. Spektrum šedi doplňuje fyzicky přítomný učitel v podání Takešiho Kitana. Prvoplánově sadistického záporáka literární předlohy Fukasakuové přetvořili v nejednoznačnou postavu, která nastavuje zrcadlo citově vyprahlým dospělým, kteří ztratili kontakt s mladou generací a tváří v tvář vlastnímu neúspěchu o sobě pochybují. Důležitým motivem je učitelovo rodinné zázemí, které ačkoli pouze naznačeno přidává postavě a hlavně její pozici v generačním konfliktu další vrstvu, která dále prohlubuje její komplexnost a rozporuplnost. Podobnou charakterovou stupnici předkládá film i na straně mládeže, když divácké zařazení schematizovaných postav (chuligáni a slušňáci) narušuje důkladně vykreslenými osobnostmi ústřední antihrdinky (Micuko Sóma v podání Kó Šibasaki) a hlavního hrdiny (Šúja Nanahara zahraný Tacujou Fudžiwarou).

Filmová Battle Royale se narozdíl od předlohy důrazně straní formulování jednoznačných hodnocení vůči staré a mladé generaci, za což bezpochyby vděčí právě pohledu starého, ale v myšlenkách stále nekonformního režiséra. Jeho poselství náctiletým sice naprosto jasně zní, aby se postavili na vlastní nohy a nenechali se zastavit jakýmikoli překážkami, ovšem co se týče vykreslení generací a jejich konfliktu, není film zdaleka tak všeříkající a jednoznačný. To se evidentně nesetkalo s pochopením na straně diváků středoškolského věku, jimž Fukasaku dílo adresoval. Proto u příležitosti uvedení filmu na DVD přišel s úlitbou v podobě Speciální edice (verze dostupná na DVD v Česku). Připojením několika retrospektiv zdůrazňuje fungování kolektivu třídy a vztah ústředních postav ke starší generaci a doplněním dialogu do snové sekvence doslovně formuluje bezradnost učitele jakožto zástupce staré generace.

Speciální edice Battle Royale také přidává expresivní vizuální a zvukové efekty do scén násilí. Nabízí se otázka, zda to bylo kvůli snaze o vyvolání větších emocionálních reakcí na straně otupělého publika a jestli exploatační postupy napomáhají kontemplaci z díla, nebo naopak jeho zavádějícímu statutu krvavé podívané. I přes svou doslovnost a chvilkovou podbízivost zůstává i nová verze Battle Royale provokativním a podnětným dílem vzbuzujícím spoustu otázek a provokujícím k zamyšlení nejen nad násilím v médiích, ale hlavně nad propastí mezi generacemi.

Jiří Flígl