Občan pes

Když byl Občan pes poprvé uveden na karlovarském filmovém festivalu, byl překřtěn na „Amélii z Bankoku“. Heslo vzešlé coby výsledek euforického nadšení z filmu se uchytilo v mysli filmových fanoušků, kteří ho přijali a dále živili, až se z něho stal marketingový slogan. Jenže jak už to s euforií bývá, nezakládá se na kritickém zhodnocení a může zavádět a mást. Občan pes Wisita Sasanatienga a Amélie z Montmartru (Le fabuleux destin d'Amélie Poulain, Francie, 2001) Jean-Pierra Jeuneta mají zdánlivě mnoho společného, ale přitom jsou oba diametrálně odlišnými díly.

Český distributor Amélie z Montmartru film propagoval překvapivě přesným a téměř interpretačním sloganem „Film, který se dívá na svět pozitivně“. Pokud bychom chtěli podobně popsat snímek Občan pes a zároveň zdůraznit odlišnost přístupů obou filmů a jejich tvůrců, pak by mohlo propagační heslo znít: „Film, jehož svět je pozitivní“. Rozdíl tkví v pohledu obou filmů a v jejich přístupu k realitě (světu). Jeunet zobrazuje svět, potažmo realitu pozitivně, přičemž své hledisko prezentuje jako pohled titulní hrdinky. Barevné tónování obrazu, fantazijní scény a prolínání fantazie a reality motivuje Amélie, která si realitu kolem sebe ve své mysli přikrášluje. Právě ona svým pohledem nechává ožívat předměty a její náladu odráží barevný tón obrazu. Ovšem i v sebe fantasknějších scénách Jeunet neopouští realitu a dává jasně najevo, že Amélie obývá stejný svět jako diváci. Jeho odlišnost od všední reality vyplývá pouze z jeho přefiltrování hrdinčinou fantazií. Jeunetův film tak kombinuje fantazii a realitu přičemž za pomoci vizuální stylizace a výstředních (nikoli groteskních) postav utváří expresivní dílo.

Občan pes vůči zmíněným charakteristikám Amélie z Montmartru stojí jako opozice. Na první pohled by se mohlo zdát, že jeho forma opět představuje pohled hrdiny, kterým je v tomto případě zakřiklý snílek (tedy řečeno stylem úvodního euforického sloganu jakýsi thajský bratr Amélie). Jenže obrazová stylizovanost a fantazijnost filmu nevychází z hrdiny, neboť se nemění v závislosti na jeho náladě a zůstává stejná i ve scénách s jinými postavami. Tím, kdo udává filmu jeho styl je naopak vševědoucí pouze hlasem zpřítomněný vypravěč. I Jeunet ve svém filmu použil stejně nehmotného komentátora s podobně podmanivým hlasem. Jenže zatímco vypravěč v Amélii z Montmartru pouze přispíval k expresivitě filmu tím, že dával divákům pohled do hrdinčiny mysli a popisoval její citové rozpoložení, jeho thajský kolega zůstává čistě literárním hybatelem příběhu, který vysvětluje dění na plátně a slovem spojuje jednotlivé události. Právě vypravěč filmu Občan pes spřádá celý pozitivní svět svých hrdinů a je to jeho vidění, které udává styl filmu. Veškeré spekulace o reálnosti tohoto světa a případném naturalismu optiky padnou v groteskní scéně s hrdinovým náhodou useknutým prstem. Nejpozději od této scény, která přichází během prvních deseti minut filmu, je jasné, že každodenní realita diváků pouze filmu posloužila jako inspirace, ale jinak se vše řídí zákonitostmi surreality.

Pokud bychom chtěli hledat adekvátní podobnost mezi Občanem psem a jinými filmy, nemusíme kvůli tomu chodit nijak daleko. Podobné fantaskní světy najdeme v japonských hyperstylizovaných snímcích jako například v Party 7 (2000) a Chuť čaje (Ča no adži, 2004) Kacuhita Išiiho nebo Survive Style 5+ (2004) Gena Sekigučiho. Ačkoli nelze říci, že se jimi Wisit Sasanatieng přímo inspiroval, je pozoruhodné, že tyto filmy také při vytváření vlastních světů více či méně vycházejí z reality, kterou vizuálně i významově deformují. Ovšem tím veškerá podobnost končí. Občan pes totiž unikátně pracuje s realitou, což je nejpatrnější na postavách a dějových motivech.

U Sasanatienga se setkáme s veskrze groteskními charaktery jako například nemrtvým taxikářem, malou holčičkou, která tvrdí, že jí je přes dvacet let, mluví přisprostle a kouří jednu cigaretu za druhou, a jejím nejlepším přítelem plyšovým medvědem, který má ještě obhroublejší mluvu a je to závislý kuřák. Také další vedlejší postavy stejně očividně odkazují na reálné sociální a generační typy, které utváří populaci opravdového Bankoku, do jehož surreálního dvojčete je Občan pes zasazen. Stejně snadno čitelné paralely se sociálními, politickými a demografickými fenomény reálného moderního Thajska charakterizují i jednotlivé dějové motivy filmu. Najdeme zde diametrální odlišnost venkovského a městského života, ochranu životního prostředí, thajský turismus, hospodářskou prosperitu přinášející sociální rozdíly, ale i obecně známé báchorky a pověry, jako tu o useknutých prstech v krabičkách sardinek. Sasanatieng tónováním obrazu do sytých až digitálně ultra čistých barev a nadsázkou v rovině zobrazených událostí i vypravěčova komentáře neustále diváky utvrzuje v tom, že co sledují, není reálné, ale současně na ně významně pomrkává a ukazuje jim každodenní thajskou realitu v jiném světle.

Nutno říci, že Občan pes i přes některé silně rezonující motivy, jako například předčasně dospívající děti a jejich odloučení od okolí kvůli moderním metodám komunikace, nechce být surreální satirou s ostrými hranami, které budou diváky nutit k zamyšlení. Sasanatieng svým pohledem realitu ohýbá do oblých tvarů po kterých se divák může bez následků svézt a jízdu si navíc pěkně užít. K tomu přispívá především hlavní dějová linie, která výše uvedené postavy a motivy ukotvuje v celku okouzlující romantické pohádky o dvou naivních snílcích ve velkém městě. Výsledek je o poznání více divácky vděčný než režisérův předchozí film a režijní debut Fah talai jone (Slzy Černého tygra, 2000). Ten představuje naivní poctu westernům a klasickým thajským žánrovým filmům, již ovšem degraduje nevyvážená dramaturgie a celková nesoudržnost. Film si přesto získal věhlas na mezinárodních filmových festivalech, kde na sebe upozornil fauvistickou stylizací scén realizovanou skrze syté barvy a některé pestrobarevné dekorace a s tím ruku v ruce jdoucí záměrnou klišovitost až campovitost.

Při srovnání obou Sasanatiengových filmů nelze přehlédnout velký posun a to právě v oblasti divácké přístupnosti. Narozdíl od Fah talai jone totiž Občan pes především nabízí dostatek atrakcí, které diváka bezpečně ukolébají svou opojnou vizualitou a groteskností. Na druhou stranu právě díky nim také představuje vrcholně osobité dílo, které ač zahaleno do líbivého obalu zůstává originálním autorským filmem, který má co říci k modernímu světu a současnému Thajsku. Paradoxem Občana psa zůstává fakt, že i přes jednoznačný divácký potenciál a evidentní přání zalíbit se domácímu publiku, zůstali thajští diváci vůči filmu chladní a odsoudili Sasanatienga k osudu jeho autorského kolegy a přítele Pen-Eka Ratanaruanga, režiséra filmu 69 (Ruang talok 69, 1999). Stejně jako on natáčí i Sasanatieng svůj nový film za zahraniční kapitál a sází na jeho návratnost mimo Thajsko.

Jiří Flígl