Nafukovací panna

Souvztažnost mezi dokumentem a fikcí stojí v centru tvorby Hirokazua Koreedy. Režisér se prosadil jako televizní dokumentarista, jeho celovečerní debut byl inspirován jedním z jeho dokumentů a stejně jako většina jeho pozdější tvorby využívá dokumentární postupy. Koreeda obdobně jako jeho generační souputníci Naomi Kawase či Makoto Šinozaki ukazuje v rámci fikčního filmu všednodenní život kolem sebe. Jeho starší snímky jako Distance (2001) často stojí na improvizaci, nedávají svým aktérům dostatečně propracovaný scénář a díky tomu s dokumentaristickou věrností zachycují opravdové emoce herců, kteří tak částečně splývají s postavami. Tematicky Koreedově dílu dominuje vztah minulosti s přítomností a zkoumání toho, jak je člověk jakožto jedinečná lidská bytost definován pamětí a rodinnými či společenskými vztahy.

Poslední Koreedovy filmy se obsazováním populárních herců (Aruitemo aruitemo (Krok za krokem; Still Walking, 2008) či žánrovými východisky (Hana (Hana jori mo naho, 2006)) snaží kromě festivalového publika a cen z Cannes získat i větší přízeň domácích diváků. Jeho nejnovější snímek jde v tomto ohledu nejdále – jedná se o pohádkové podobenství upomínající na Pinocchia, jež je prodchnuto humorem, roztomilostí i erotičností. Nafukovací panna Nozomi náhle získává srdce. I poté dále slouží svému majiteli, který se k ní vždy choval jako k živé bytosti a není si vědom její proměny. Ve dne však Nozomi vyráží zkoumat okolní svět, najde si práci ve videopůjčovně a začíná uvažovat nad účelem vlastní existence. Snímek stylisticky i obsahově poměrně odlišný od předchozí Koreedovy tvorby ve skutečnosti originálním způsobem ztvárňuje režisérovy klíčové motivy. Kamera s dokumentaristickou pečlivostí zachycuje prostředí děje - čtvrť malých přízemních domků, která kontrastuje s mrakodrapy na druhé straně řeky - a působí tak jako jeden z prvků zasazujících snímek do konkrétní současnosti. Bä Duna, korejská představitelka panny Nozomi, předvádí výkon na míle vzdálený od improvizovaného herectví. V souladu se ztvárňováním oživnuvší umělé bytosti hraje silně stylizovaně, při čemž zpod slupky panenkovské roztomilosti pouze v ojedinělých momentech vystupují známky lidskosti i jedinečnosti. Motiv umělé bytosti však umožňuje zaobírat se z nové perspektivy právě vztahem minulosti k přítomnosti a vlivem paměti na formování lidské bytosti: umělá panna bez minulosti i paměti se stěží může stát plnohodnotným člověkem a jednou z mnohých zneklidňujících otázek díla je, zda jí právě tyto nedostatky nebrání v dosažení lidskosti víc než fakt, že kromě srdce (a je otázka, do jaké míry jen symbolického) obsahuje její tělo pouze vzduch.

Elegance, s jakou Nafukovací panna skrze žánrové podobenství utváří až bolestně věrný obraz současné japonské společnosti plné osamělých jedinců, z ní činí jedno z nejvyzrálejších Koreedových děl. Ústřední motiv vzduchu, dechu či vanutí ustanovuje stylistickou podobu filmu, jehož kamera, svými pomalými pohyby připomíná lístek poletující ve větru. Vzduch představuje životodárný prvek, ovšem v poněkud zkarikované podobě, kdy z gumového obalu utváří Nozomi jakožto stroj na rozkoš – v tuto chvíli není o nic více živá než všudypřítomné tradiční japonské závěsné ozdoby rozeznívající se s každým zavanutím. Obživnuvší Nozomi představuje znepokojivou kombinaci křehkosti, zranitelnosti a nesmrtelnosti – každá ranka v její gumové kůži ji ohrožuje na životě, zároveň však vždy stačí zalepit a nafouknout. Anebo snad ne? Film cíleně příliš nezkoumá tyto „fyziologické“ podrobnosti Nozomina bytí a samotný vzduch uvnitř jejího těla představuje palčivě explicitní metaforu vnitřní prázdnoty. Nozomi nemůže najít pravou lásku, plnohodnotný vztah, který by z ní (cele v rámci Koreedova zpracovávání tématu lidskosti) učinil plnohodnotného člověka. Její pojetí okolního světa i sebe sama je příliš odlišné od lidského. Z jiné perspektivy vzato je však pouze podobně nedospělým jedincem jako její majitel a potažmo mnoho dnešních Japonců, utvářejících si fiktivní svět s iluzorním vztahem k sexuální hračce, v němž též lze jen stěží žít jako kompletní lidská bytost.

Tomáš Stejskal