Madam Butterfly

Zatímco předchozí snímek tchajwanského autora Cchaie Ming-lianga Kruhy pod očima (Chej jen čchüan, 2006) vznikl jako součást filmového cyklu natáčeného u příležitosti oslav Mozartových narozenin, půlhodinový film Madam Butterfly byl financován v rámci projektu série krátkých filmů vztahujících se k dílu Giaccoma Pucciniho. V případě Kruhů pod očima, které k Mozartovi odkazují jen árií z Kouzelné flétny, jež podbarvuje jednu scénu, se zdá, že Cchai prostě využil finančních prostředků projektu k natočení díla naprosto ignorujícího původní zadání. V Madam Butterfly naopak lze najít zřetelnou paralelu se závěrem stejnojmenné Pucciniho opery. Ústředním motivem, jejž Cchaiův film nechává zaznít ve zcela novém kontextu, je opuštěnost.

Podobně jako velké množství současných minimalistických filmů i Madam Butterfly ohromuje tím, že pomocí několika mála prostředků dokáže dokonale vyladit diváka na určitou emoci. Filmy tohoto typu dokáží vyjádřit vše podstatné, aniž by se divák cokoli podstatného dozvěděl. Snímek si vystačí s jedinou postavou (hraje ji Pearlly Chua z Kruhů pod očima), dvěma situacemi a několika větami pronesenými ve spěchu do telefonu k vytvoření citové rezonance se zcela enigmatickou hrdinkou. Jakmile dosáhne tohoto emocionálního vyladění, dílo končí, protože nástup jakékoli další peripetie by mohl čistotu nalezeného pocitu už jen zkalit.

Stejně jako v předchozích Cchaiových filmech i zde o vystupující postavě vypovídá nejsilněji prostředí, do nějž je zasazena, a její fyzická interakce s předměty, jež ji obklopují. Obrovské autobusové nádraží v první půli snímku je typickým příkladem prostoru Cchaiových děl v tom, že spojuje všednost a konkrétnost s překvapivostí a mnohoznačností. Oscilaci mezi banální životní epizodou a zobecněním, jehož výkladové možnosti se zdají nevyčerpatelné, zachycuje i druhá polovina filmu, kde ústřední roli sehrává několik upadlých vlasů na polštáři a zmuchlané papírové kapesníky, jejichž obsah lze celkem snadno odhadnout (tělesné odpady patří mezi typické rekvizity Cchaiových děl).

Madame Butterfly také patří k módnímu proudu současných festivalových filmů, které testují možnosti velmi dlouhých záběrů. Dvacetiminutovou kontinuální pasáž, v níž kamera sleduje hrdinku procházející autobusovým nádražím, natáčenou v autentickém prostředí za plného provozu, lze chápat jako okázalou exhibici profesionální preciznosti, která udivuje už samotnou svou existencí. Její pozice po boku intimní interiérové scény ve druhé polovině díla jí ale dává mnohem hlubší kontext. Snímek připomíná řadu asijských autorských filmů, v nichž je děj rozdělen do dvou výrazně odlišných, ale vzájemně se prolínajících polovin (charakteristická jsou tím především díla Honga Sang-sua či Apichatponga Weerasethakula). Obě půle Cchaiova díla spolu přitom na první pohled drasticky kontrastují. Nejvíce patrné je to na rovině zvuku, kde hluk nádraží umocňující naléhavost hrdinčiny situace vystřídá nesnesitelné ticho její touhy.

Svorníkem, jenž obě poloviny spojuje v jeden celek, je, zcela v souladu se zbytkem Cchaiovy tvorby, určité chybění přítomné v hrdinčině situaci. Cchaiovy často vnějškově nijak se neprojevující postavy obvykle charakterizuje jistý nedostatek odvozovaný z jejich opuštěnosti, vyvázanosti z prostředí a vztahů, jež je obklopují. Tento nedostatek zpravidla zpočátku ani nebývá nijak konkrétní. Jako by nabýval pevnou formu teprve postupně během děje. Madam Butterfly zdůrazňuje tento počáteční stav, protože nepřítomnost dějových zvratů mu neumožňuje se někam vyvinout. I na konci snímků tak zůstává holým nedostatkem, který nemá žádný konkrétní objekt.

Cchaiova miniatura ukazuje jednu rovinu režisérovy tvorby osekanou až na dřeň. Mistr náznaku a trvání tu v nebývale čisté formě znovu předvedl, že silné souznění s filmovými postavami cítíme právě tam, kde není zprostředkované žádnými konkrétními významy.

Antonín Tesař