Achilles a želva

Světově proslulý japonský režisér Takeši Kitano dokonale naplňuje koncept filmaře auteura. Při výrobě filmů má vše pod svou kontrolou (zastává posty režiséra, scenáristy a střihače, přičemž produkci zajišťuje jeho vlastní firma Office Kitano) a přestože se jednotlivé snímky od sebe zásadně liší atmosférou, vyzněním i žánrem, vždy vykazují osobitý stylový rukopis svého tvůrce a tematicky se vztahují k jeho osobě. Kitano totiž ve filmech reflektuje svůj osobní život a také různé fáze své kariéry multimediální osobnosti (režisér, herec, producent, televizní bavič, komik, spisovatel, malíř a celebrita). Jednotlivé tituly Kitanovy filmografie lze tedy vnímat jednak jako samostatná díla odrážející aktuální fázi auteurova života, ale neméně plodné pole interpretace se otevírá při vzájemném srovnání filmů, zvláště vzhledem k jejich návaznosti. V tomto ohledu představuje Kitanova novinka Achilles a želva jeho kontextuálně nejpropletenější dílo.

Kitano snímek označil za poslední část trilogie, kterou reflektoval sám sebe a své rozličné tvůrčí osobnosti. Poté co v Takeshis' (2005) tematizoval spleť vztahů mezi množinami Bíto Takeši (herecký pseudonym) a Takeši Kitano (osobní jméno) a ve Sláva režisérovi! (Kantoku banzai!, 2007) přemítal o tvůrčím směřování Kitana režiséra, snímek Achilles a želva vystavěl jako úvahu nad statutem Kitana Umělce (podle Umění s velkým U). Téma umění v klasickém pojetí coby estétského ideálu s implicitním atributem Hodnoty režisér nastoluje výběrem hlavní postavy, která svůj život zasvětila výtvarnému umění, tedy nejklasičtějšímu a nejetablovanějšímu ze dnes uznávaných Umění.

Zdejší hrdina se k malování dostane v dětství, ve svém snažení neustává ani jako mladík a drží se ho až do pokročilého věku (v této fázi ho hraje Kitano, potažmo Bíto Takeši), ovšem nikdy mu není dopřán úspěch. V souladu s titulním Zénónovým paradoxem, jehož anime převyprávění film uvozuje, hrdina nikdy nemůže Umění dostihnout. Podle Kitana je totiž Umění pouze chiméra. Příznačně během celého vyprávění nikdy nezazní nezaujaté a jakoby objektivní hodnocení hrdinových výtvorů a hrdina se sám ke svým malbám nikdy nevyjádří. Naproti tomu film zesměšňuje umělecké školy, se shovívavým nadhledem ironizuje fráze tamních rádoby Umělců přesvědčených o své genialitě a především démonizuje arbitry, kteří stanovují punc Hodnoty a Uměleckosti na základě handlířského kalkulu a dobové módy. Kitano přitom nepřichází s vlastním pojetím Umění, ani s žádnou idealistickou frází typu „Umění musí vycházet zevnitř“. Naopak konstatuje, že jeho malířský Achilles doběhnul svou Uměleckou želvu ve chvíli, kdy jednou pro vždy celé Umění hodil za hlavu.

Achilles a želva není plamenná kritika, ani burleskní výsměch všemu svatému, nýbrž decentně úsměvná a bytostně melancholická satira. Styl humoru lze v kontextu Kitanovy tvorby přirovnat k nadsázce a sebeironii přítomným v Děti se vracejí (Kizzu ritán, 1996). Klasickému režisérově snímku se nový titul podobá také v tom, že zde autor zpětně reflektuje věci, k nimž se kdysi upínal, a také jednu ze svých mnoha paralelních kariér. Kitano vedle obecného chápání Umění dává na přetřes především svou vlastní malířskou tvorbu, neboť všechny obrazy ve filmu jsou jeho vlastní výtvory. Lze se domnívat, že v tvůrčí cestě hrdiny filmu Achilles a želva Kitano přehrává vlastní uměleckou dráhu – od nezávazného relaxačního koníčka (Kitano začal malovat poté, co přežil téměř smrtelnou nehodu), přes zkoušení různých malířských technik či napodobování oslavovaných vzorů, až po nucenou snahu o jedinečnou a radikální výpověď.

Po předchozích dvou sebe shazujících filmech Takeshis' a Sláva režisérovi!, kterými se Kitano vysmíval stejnou měrou sobě i svým divákům, působí Achilles a želva jako návrat Kitana tolik milovaného filmovými estéty, tradicionalistickými kritiky a výběrovými komisemi filmových festivalů kategorie A. Návaznost na další „mistrovy“ starší ceněné výtvory jako Sonatine (Sonačine, 1993) či Scény u moře (Ano nacu ičiban šizukana umi, 1991) naznačuje také přítomnost konvenčně lineárního vyprávění, nekřiklavého suchého humoru, tiché melancholie a meditativního pomalého tempa. Není tedy divu, že režisérovu novinku provází pozitivní divácké reakce a shovívavá recenzentská hodnocení vyzdvihující především přehlednost a stravitelnost filmu. Jenže kladné přijetí filmu lze současně chápat jako vyvrcholení zlomyslného podrazu, který přesně sedne k nevyzpytatelnému a nevybíravě drzému humoru Kitana komika.

Achilles a želva totiž představuje krutý dovětek ke Sláva režisérovi!. Tam se Kitano jízlivě strefoval do festivalových diváků a kritiků, kteří na jedné straně od tvůrců požadují nové a originální tituly, ale odmítají přijmout odchýlení od škatulek, které jim na základě předchozích filmů přisoudili. A tak zatímco fantasmagorická druhá polovina daného snímku uvedená jako režisérův ultimátní výtvor masochisticky živila opovržení tradičních Kitanových příznivců, Achilles a želva svou strukturou i obsahem představuje přesně onen ideální typ díla, který režisér v předchozím filmu kritizoval. Jeho přijetí ze strany publika je pak výmluvným dokladem absurdity a marnosti Uměleckého snažení. Kitano doběhl nejen Umění, ale i všechny jeho zastánce a nyní se po vzoru svého filmového Achilla vydává vstříc nové budoucnosti. V návaznosti na uvedení Achilles a želva prohlásil, že jeho nadcházející projekt bude samurajský film; tedy dílo stylově navazující na komerčně nejúspěšnější titul jeho filmografie, kterým je Samuraj (Zatóiči, 2003)...

Jiří Flígl

Recenze byla v odlišné redakční úpravě publikována v magazínu Cinepur č. 60.