13: hra smrti

Thriller 13: hra smrti, který se stal mezinárodním thajským hitem číslo jedna loňské sezóny, je především ukázkou schopnosti tamních tvůrců asimilovat trendy současné euroamerické kinematografie do vlastního kulturního rámce. Děj snímku je vystavěn v duchu módních amerických thrillerů (např. Saw: Hra o přežití (Saw, USA, 2004) či Hostel (USA, 2005)) vyznačujících se pesimistickým vyzněním, iracionalismem, explicitním sadismem a nelítostně černým humorem. Dílo však zároveň obsahuje prvky thajského populárního filmu tíhnoucího k přímočaré lidové zábavě s emotivně nadsazenými hereckými výkony, patosem a sklonem k jednoduchému moralizování (těmito znaky se v thajské kinematografii nevyznačují jen hyperstylizované, často muzikálové taškařice typu Občana psa (Mah nakorn, 2004), ale i stejně oblíbené duchařské horory, viz u nás uvedená přihlouplá směs naivismu a snahy o samoúčelný šok z brutálních výjevů Voodoo: Umění ďábla (Khon len khong, 2004)). Oba vlivy se však ve výsledném díle vzájemně příliš neruší díky dvěma znakům společným thajským popkulturním filmům i současným západním thrillerům, a sice epizodické struktuře děje a nerealistické nadsázce. Příběh jako celek představuje jen chatrnou konstrukci spojující jednotlivé dějové epizody, které stojí na vyhrocování žánrových prvků ad absurdum. Díky tomu snímek může postavit groteskně splatterové vizuální efekty a předimenzovanou krutost jednajících postav vedle karikaturisticky jednorozměrných figurek či situací ztvárněných s přiznanou hereckou šmírou (dvě vychovatelky, které jdou na policii nahlásit hrdinovu výtržnost ve školce, emocionálně přestřelená úvodní sekvence ukazující hrdinův strmý sešup na společenské dno).

Snímek sleduje příběh mladého muže, který se stane hvězdou bizarní soutěžní show, jejíž účastníci přímo na ulici plní třináct úkolů, u nichž se postupně stupňuje jejich odpudivost či amorálnost. Tento motiv je v podstatě variací na různé nebezpečné hry a rébusy, jak je představují thrillery typu Hra (The Game, USA, 1997) Davida Finchera či zmíněná Saw: Hra o přežití. 13: hra smrti je pozoruhodná především tím, jak široké spektrum významů skrze tento motiv dokáže rozehrát. Zcela přímá je paralela hry s televizními soutěžemi a reality show, jejichž parazitování na lidské ochotě k sebeponížení za cenu peněžního zisku dílo dovádí do absurdních dimenzí. Hra má ovšem také rozměr moderního iniciačního rituálu, který hrdinu staví před stále obtížnější výzvy, vůči nimž musí obstát, aby ve finále získal odměnu v podobě šťastného (finančně zajištěného) života. Tyto výzvy mají velmi často povahu nejen psychologickou, tedy odbourávající hrdinovy psychické zábrany, ale i psychoanalytickou, vztahující se přímo k hrdinově osobní minulosti a rodinným poměrům. Soutěž lze také chápat jako metaforu k současné společnosti. Podobně jako ve Fincherově filmu se tu buduje paranoidní představa o tom, že zločinnou hru, do jejíhož středu se hrdina dostal, už všichni ostatní hrají, nebo se na ní alespoň zvenčí podílejí. Nabízí se interpretace, podle níž civilizace jako taková je hra, k níž jedni vymýšlejí pravidla a výchozí podmínky a druzí podle nich hrají.

Zmiňované významové přesahy hry jsou ve filmu explicitně zmiňované. Na méně zjevné úrovni dílo řeší etické dilema, které vychází z rozporu rozdílných pojetí morálky v thajské kinematografii a v euroamerickém thrilleru. Thajská kinematografie zpravidla zastává tradiční a většinovou morálku, v jejímž pozadí stojí víra v přirozeně harmonické uspořádání světa, jehož rovnováhu narušuje vrozená lidská chamtivost. Euroamerické thrillery naproti tomu obvykle přicházejí s hlediskem v zásadě opačným, kdy svět jako takový mívá podobu nebezpečného mechanismu (nejdůsledněji ve filmu Kostka (Cube, Kanada, 1997)) či je jeho vývoj určován nevyzpytatelnými náhodami (např. Botched (Zfušováno, Německo, Irsko, Velká Británie, USA, 2007)) a jeho hrdinové se řídí principy individualistického boje o přežití na úkor ostatních nebo jsou k takovému chování přinuceni okolnostmi.

V 13: hra smrti vychází etický konflikt z povahy samotné hry. Ta je založena na klesání hrdinova morálního kreditu vykoupeném jeho narůstajícím bankovním kontem. Celý vývoj soutěže je postupným sestupem po křivce vzájemné závislosti nepřímo úměrných veličin finančního zisku a čistoty morálního profilu. Souvislost hrdinova ekonomického růstu s jeho etickým propadem tu má bezmála podobu matematického grafu, jelikož každý z očíslovaných úkolů, které hrdina plní, má jemu odpovídající konkrétní finanční ohodnocení.

Děj snímku nechává vedle sebe existovat jak amorální etiku euroamerických thrillerů, tak tradiční morálku thajské kinematografie. Proti stále amorálnějšímu hrdinovi totiž staví postavu jeho přítelkyně, která se snaží svůj protějšek vrátit na správnou cestu. Snímek tedy sice ukazuje amorálnost hry, do které hrdina zabředá, ale stále mu ponechává možnost z ní vystoupit a zůstat eticky čistý. Perspektiva, z níž děj nahlížíme, přitom zůstává ztotožněná s postavou s čistším etickým štítem. Na začátku sledujeme příběh hlavního hrdiny, který je vyhozen z práce a přijímá účast ve hře. Jak však hrdina pozvolna propadá hráčské vášni a přestává být schopen rozlišovat mezi zlem a dobrem, začíná se snímek odpoutávat od sledování jeho osudu a střídá pohled na jeho činy se záběry událostí, jež prožívá postava jeho partnerky, která zpočátku o hrdinově účasti ve hře nic netuší. Partnerka pak v poslední části filmu téměř úplně přebírá roli průvodkyně dějem. Spor thrillerové amorálnosti a thajského tradicionalismu zůstává v závěru snímku nevyřešen. Křečovitě patetické finále předkládá cynickou a nevěrohodnou pointu celé soutěže, po níž následuje školometský monolog hlavního záporáka o devalvaci etických hodnot ve společnosti.

Snímek 13: hra smrti tak primárně představuje zábavný sled efektních scén vycházejících z atrakcí thrillerů, druhotně pak silně vykonstruovanou moralitu vystavěnou na postupech žánrového filmu.

Antonín Tesař