Zatóičiho příběh

Kendži Misumi patří k nejvýznamnějším tvůrcům samurajského žánru. V jeho režii vznikly první díly sérií Kozure ókami (Vlk s mládětem; Lone Wolf and Cub, 1972-74), Gojókiba (Tesák zákona; Hanzo The Razor, 1972-74) a také seriálu o slepém masérovi a šermířském mistrovi Zatóičim, který snímkem Samuraj (Zatóiči, 2003) herce a režiséra Takešiho Kitana dosáhl počtu osmadvaceti pokračování.

Misumiho samurajské filmy by se daly rozdělit na ušlechtilé a špinavé. Ty první se odehrávají na šlechtických dvorech či v samurajských školách a konflikty se v nich řeší uvnitř aristokratické společností se smyslem pro čest a morální hodnoty. Do této kategorie bychom mohli zařadit například snímky Kiru (Setnutí, 1962), Ken ki (Meč ďábel, 1965) či Daibosacu tóge (Průsmyk Velkého boddhistavy; Satan’s Sword, 1960). Zatóičiho příběh je naopak typickým příkladem špinavého Misumiho. Odehrává se v prostředí zjevně inspirovaném Kurosawovým slavným snímkem Jódžinbó (1960), ve vesnici, v níž mezi sebou soupeří dvě tlupy banditů. Po morálních hodnotách tu není ani stopy, hlavní motivací obou gangů je kořist. V těchto pokleslých kulisách se potkávají dvě silné osobnosti, které na první pohled patří do mnohem lepšího světa. První z nich je Zatóiči, mistrovský šermíř, který však díky své slepotě a povolání maséra patří do nejnižší společenské třídy a nikdy se nemůže stát členem elitní společnosti samurajů, druhý je rónin, samuraj bez pána, nemocný a zlomený člověk, který byl z dvorského života vyřazen. Každý z nich je najatý jinou tlupou, v připravované válce gangů mají tedy stát proti sobě. Při jednom náhodném setkání se však oba muži spřátelí.

Postavy samurajských bojovníků nebývají v Misumiho podání nijak úctyhodné. Většina hrdinů jeho samurajských filmů nejsou róninové (samurajové bez pána), ale lidé pevně zakotvení ve společenské hierarchii – Zatóiči je masér, Hanzó policejní inspektor a Ittó Ogami z Kozure ókami zase samuraj a popravčí. Když už se nějaký hrdina vydá cestou zabíjení, obvykle je to pro něj cesta do záhuby (například v Kiru nebo ve filmu Ken ki). Stejný kritický tón si zachovává i Zatóičiho příběh. Zasazení postav do příběhu je tu zrcadlově obrácené oproti režisérově staršímu snímku Daibosacu tóge (adaptace stejnojmenné knihy Kaizana Nakazatoa, kterou v roce 1966 znovu zpracoval Kihači Okamoto v geniálním snímku Zběsilost). Zatímco tam jsme sledovali osudy morálně zkažené postavy samuraje Rjúnosukeho Cukeho žijícího v ušlechtilém prostředí aristokracie, Zatóiči vypráví příběh dvou ušlechtilých postav uvízlých v bahně gangsterských bojů bez cti. Většina soubojů ve filmu se neděje z pohnutek diktovaných morálním kodexem. Hrdinové bojují a umírají buď z nevyhnutelnosti, nebo aby zabránili ještě horšímu a nesmyslnějšímu krveprolití.

Temnému vyznění filmu odpovídá i jeho formální stránka. Snímek je natočen černobílou kamerou s velkým kontrastem, který dává vyniknout tmavým plochám. Do extrému je tato technika vyhnána při scéně nočního souboje, který se odehrává v téměř naprosté tmě. Akce ve filmu není mnoho, film se soustředí spíš na postavy a atmosféru, která je plná houstnoucího napětí, ale také nostalgie nad zašlými lepšími časy. Právě díky této melancholii a příběhu vyprávějícím o čestných mužích ve zkaženém světě je Zatóičiho příběh právem řazen po bok Kurosawovy klasiky Jódžinbó jako zakládající dílo odnože samurajského žánru inspirované americkým westernem. Tento subžánr později kvetl především v díle dalšího samurajského klasika Hidea Gošy (Hitokiri, 1969) a samotný Misumi se k němu vrátil ve své pozdní, avšak nejproslulejší sérii Kozure ókami.

Zatóičiho příběh je Misumiho vrcholným dílem, i když rozhodně ne typickým. Režisér zde dostal k dispozici kvalitní scénář (scénáře jsou achilovou patou většiny jeho děl), který mu umožňoval konfrontovat oba typy jeho oblíbených postav – čestného a nezištného člověka v nízkém postavení a padlého bojovníka zkaženého neustálým zabíjením. Aby tento konflikt zdůraznil, vzdal se Misumi svého typického poznávacího znamení – fascinace krajinou. Zatímco ostatní jeho snímky jsou plné až kýčovitě krásných záběrů přírody, v Zatóičim podobným lyrickým vsuvkám do značné míry zamezilo už použití černobílé kamery. Neokázalé charisma hlavní postavy filmu navíc zajistilo jejímu představiteli Šintaró Kacuovi dostatek hereckých příležitostí na následujících pětadvacet let.

Antonín Tesař