Visitor Q

Visitor Q je výjimečný film. Je to zážitek intenzivní jako rána kamenem do hlavy. Dlouho máte pocit, že jen někdo chtěl, abyste byl zmatený a bolela vás hlava, ale nakonec možná zjistíte, že se vám po té ráně rozsvítilo. Podobně jako hlavním hrdinům filmu.

Kijoši pracuje jako reportér bizarního televizního pořadu, pro který zrovna točí šot o současné mládeži. Jeho součástí má být i rozhovor s mladou prostitutkou, natáčený v hotelovém pokoji. Dospívající dívka se od začátku pokouší čtyřicátníka Kijošiho svést. Ten se sice dlouho brání, ale nakonec podlehne a s dívkou se před objektivem své videokamery vyspí. Okamžitě poté mu dojde, co právě udělal. Dívka, se kterou právě souložil, byla přece jeho dcera! Cestou domů ho zahlédne mladík v červené košili. Zvedne ze země kámen a bez nejmenšího důvodu ho udeří do hlavy. Od té doby má Kijoši hlavu omotanou fáči a mladík se stává návštěvníkem v jeho rodině.

Takaši Miike už točil ledacos. V jeho filmografii najdeme úchylnou parodii na Robocopa nazvanou Full Metal Yakuza (Furu metaru gokudó, 1997) v sousedství okouzlujícího příběhu o vztahu civilizovaného člověka k jeho kořenům The Bird People of China (Čúgoku no čódžin, 1998), ultralaciné béčko o ženském wrestlingu Human Murder Weapon (Ningen kjóki – Ai to ikari no ringu, 1992) vedle hvězdně obsazené efektní show Ichi the Killer (Korošija 1, 2001), trashový hororový muzikál Happiness of the Katakuris (Katakurike no kófuku, 2002) po boku hrůzostrašného psychothrilleru Audition (Ódišon, 1999). Ve všech těchto filmech prokázal, že se umí dokonale přizpůsobit formátu, v němž zrovna pracuje, vytáhnout z něj to nejlepší a přitom stále zůstat jedním z nejosobitějších tvůrců japonské kinematografie. Tentokrát propůjčil svůj talent do služeb nezávislého filmu. Visitor Q je závěrečným dílem projektu Love Cinema, série šesti filmů na téma opravdová láska natočených digitální kamerou a určených přímo pro video. Kromě Miikeho sem přispěl například Rjúiči Hiroki svou Tokyo Trash Baby (Tókjó gomi onna, 2000), v níž mladá plachá dívka sbírá odpadky svého objektu lásky, který bydlí v sousedství, nebo Akihiko Šiota filmem Gips (Gipusu, 2001) o atraktivnosti dívek s nohou v sádře. Miike si pro ztvárnění zadaného tématu vybral žánr rodinného filmu.

Na první pohled byste lásku v Kijošiho rodině hledali jen těžko. Jeho syn je ve škole šikanován od spolužáků a doma si vybíjí zlost mlácením své matky plácačkami na koberce, ta zase prodává své ranami a modřinami poseté tělo v S/M salónu a za získané peníze si kupuje heroin. Dcera od rodiny utekla a na živobytí si vydělává prostitucí. Komunikace mezi jednotlivými členy rodiny se omezuje jen na ta nejnutnější sdělení, všichni dávají přednost úniku ke svým soukromým úchylkám. Láska tu ale přesto je. K tomu, aby se členové rodiny naučili ji vnímat, je ovšem potřeba silný otřes. Třeba ránu kamenem do hlavy.

Miike opět ukázal, jaký potenciál v něm dřímá. Digitální formát dodává filmu voyeurský nádech domácího videa. Kamera nahlíží i do nejhlubšího soukromí postav s naprostou bezprostředností a neskrývaností. Nečekejte ale žádný syrový realismus, na ten si Miike nikdy nehrál. Visitor Q je natočen se stejnou škodolibou chutí provokovat a sebeshazující zálibou v prvoplánových nechutnostech jako ostatní režisérovy filmy. Přesto se ale obraz, který nám tu předkládá, nepříjemně podobá zrcadlu. Sice groteskně pokřivenému, ale v jádru hluboce pravdivému. Žádná úchylka a nechutnost zde zobrazená není samoúčelná. Všechno, co postavy ve filmu dělají, je jen vyhroceným a pokřiveným odrazem jejich role v rámci rodiny. V podstatě se nedá říct, že by Visitor Q byl úchylný film. Daleko víc se hodí slovo intimní.

Jaký by měl rodinný film být, když ne intimní? A Visitor Q je rodinný film se vším všudy, včetně happy endu. Cenzoři by při jeho spatření sice nervózně cvakali nůžkami a mravokárci by se rovnou káceli do mdlob, ale to by byla jen další ukázka jejich omezenosti. Jestli celý film dokazuje, že Miike je umělec, pak závěr utvrzuje v tom, že je génius. Poslední obraz filmu je krystalicky čistá ukázka opravdové lásky a rodinné harmonie v Miikeho podání. Nemusí to sednout každému, ale režisérovi fanoušci při závěrečných titulcích jistě uroní nejednu slzu dojetí. A to myslím úplně vážně, bez nejmenší známky ironie.

I po technické stránce je Visitor Q zajímavým a originálním filmem. Miike se dokonale přizpůsobil dokumentárnímu formátu a podařilo se mu i s minimem prostředků na diváky zapůsobit. Za kamerou stál režisérův stabilní spolupracovník, geniální Hideo Jamamoto, který dokázal, že s ruční kamerou umí stejná kouzla jako s filmovou. Vykašlal se na klasický pseudoamatérismus nezávislých digitálních snímků s roztřesenými záběry a nahodilými úhly pohledu. Kamera ve Visitorovi je většinou statická, kromě několika záběrů braných z ruky, které ve filmu natáčí samotný Kijoši pro svůj televizní pořad. I hudba se omezuje na jednoduchou melodii vydrnkávanou na jediný hudební nástroj a v plné síle se rozjede až při závěrečných titulcích. Ale v jednoduchosti je síla – to by mohlo být heslo celého filmu. Totální minimalismus výrazových prostředků dává vyniknout scénáři a herecké akci. A pokud jde o herecké výkony, je opravdu co vychutnávat. I když všichni zúčastnění hrají výborně, za zmínku stojí především výkon manga kreslířky Šungiku Učidy v roli matky, mlčenlivého a trpného jádra rodiny.

Visitor Q jednoznačně patří k tomu nejlepšímu, na co můžete v japonské kinematografii narazit. Miikeho mistrovský kousek vás buďto totálně převálcuje nebo totálně znechutí, neexistuje nic mezi tím. Rozhodně se ale nevyplatí ho podceňovat jako snůšku odporných zvráceností. Kdo ví, co by se dělo, kdyby jednoho krásného dne pan Q zavítal domů právě k vám.

Antonín Tesař