Příběh filmu

Tvorba Honga Sang-sua představuje ucelené autorské dílo jednotné v opakujících se motivech a variování stejné konstrukce vyprávění. Každý z jeho filmů pojednává o vztazích mezi muži a ženami, přičemž stejně velký důraz jako na jejich vzájemná pouta je kladen na postavy samotné. Hong totiž divákům nepředkládá klasické romance o hledání a nalézání ideálního partnera. Jeho hrdinové jsou osamělí a toužící, ale přesto neschopní překonat emocionální bariéru a svou sebezahleděnost. Proto jejich vztahy mají ideální podobu pouze nad lahví alkoholu a následně v posteli hodinového hotelu, kdy alkoholické opojení a vzájemná rozkoš stírají jejich rozdílné ambice, povahy a touhy. Přitom postavy nejsou citově vyprahlé a už jen z podstaty svých profesí by coby umělci, filmaři a herci měly být schopny empatie a vyjadřování citů. Přesto jsou jejich vztahy odosobněné, prosté velkých emocí a plné jednostranných a tedy planých vyznání.

Hong svým příběhům dodává výmluvnost skrze propracovanou strukturu vyprávění, která zpravidla využívá symetrie či opakování a variování stejných motivů. Většinu jeho filmů lze rozdělit na dvě stopáží zhruba totožné poloviny. Druhá polovina pak buďto variuje události první části, případně dává jiný pohled na tentýž děj, nebo v principielně odlišném příběhu zahrnuje stejné, či nápadně podobné motivy. Tuto strukturu režisér v každém filmu využívá jinak a také k odlišnému výsledku. Někdy slouží k porovnání pohledů dvou osob na stejnou situaci, jindy ke konfrontaci dvou cest vedoucích k témuž konci, nebo k zopakování jednoho příběhu s výměnou rolí postav. Vždy však pomocí této struktury Hong vytváří pointy a dodává osudům svých postav přesah.

Emocionální odtažitost postav a systematičnost vyprávěcích struktur se odráží i v Hongovu charakteristickém strohém snímání scén statickou kamerou ve fixních celkových a polocelkových kompozicích. Stejný efekt vyvolává také výstavba sekvencí, která záměrně vynechává expozici, a potřebný kontext obsahu scény divákovi dodává se zpožděním – prostřednictvím druhotných poznámek v dialogu a následujících scén. Strohost a věcnou účelnost formálního přístupu dokládá také častá absence filmové hudby, nebo naopak její užití coby výrazného zcizujícího prvku, jenž značí předěly ve strukturách filmů.

Hongův šestý celovečerní snímek Příběh filmu na první pohled zaujme pro svého tvůrce netypickou košatostí filmových prostředků. Namísto klasických strohých kamerových kompozicí čeká diváky seznámené s režisérovou předchozí tvorbou doslova šok při sledování scén s hned několika panorámami a nájezdy transfokátorem. I přes přítomnost dříve nepoužívaných výrazových prvků jako jsou detailní záběry, vnitřní promluvy postav a dokonce unikátní vhled do nitra hrdiny prostřednictvím zobrazení jeho snu, si film zachovává odtažitost a emocionální nepřístupnost Hongových předchozích snímků. Ovšem tentokrát k danému účelu režisér vedle výše zmíněné výstavby scén využívá absurdní glosování událostí hlavními postavami, hořkou nadsázku a emocionální dvojznačnost, které jsou charakteristické pro většinu zobrazeného dění. Všechny uvedené atypičnosti vůči předchozí Hongově tvorbě jsou zde však cíleně využity pro předznamenání proměny hlediska ve vyprávění, která přijde v polovině filmu.

Příběh filmu zůstává i přes nezvyklost formy typickým dílem svého autora – vychází ze stejných motivů, ale přichází s originální variací jejich rozehrání a s novou výstavbou i funkcí celého díla. Opět film pojednává o vztahu jedné ženy a dvou mužů, ale tentokrát předkládá mnohem složitější souvislosti mezi postavami ústředního trojúhelníku. Stejně tak snímek znovu pracuje s rozdělením na dvě symetrické poloviny, ale narozdíl od předchozích Hongových titulů je zde provázanost obou polovin z hlediska formálního a dramaturgického volnější (nejedná se o přehrávání, nebo variování týchž scén), ale při tom mnohem kompaktněji propojuje postavy a příběhem podmíněné variování motivů. I v tomto případě představuje klíč k uchopení díla samotný jeho název. „Příběh filmu“ zde odkazuje k ději, výstavbě vyprávění, motivaci postav, jejich vzájemným vazbám a také otevírá ve snímku bohatě zastoupené téma sebereflexivity. V mnoha motivech a scénách Hong přímo tematizuje diváctví, fikčnost a hranici mezi realitou a filmem. Rozšiřuje tak svou dosavadní koncepci zcizujícího vyprávěcího konstruktu o rovinu filmu samotného a jeho vnímání na straně diváka.

Jiří Flígl

Recenze byla v odlišné redakční úpravě publikována v magazínu Cinepur č. 54.