Nebezpečná svůdnice

Když česká distribuční společnost Vapet vydávala na obálkách videokazet Nebezpečnou svůdnice za americký film, jako by tím splnila (ve skutečnosti nikdy nedosažený) profesní sen jejího režiséra H. Tjuta Djalila. Tento indonéský tvůrce totiž vyráběl své filmy především s cílem proniknout s nimi na americký béčkový trh a splynout s jeho produkcí.

Djalilův debut Leák (Černá magie, 1981) vznikl v době, kdy v Indonésii vrcholil boom laciných komerčních filmů uměle vyvolaný vládní politikou, která distribučním společnostem ukládala za každých pět dovezených filmů natočit jeden domácí. Producenti tedy nebyli motivováni k tvorbě kvalitních snímků, ale k chrlení co největšího množství titulů, jejichž nízké výrobní náklady pokryl zisk z dovezených filmů. Dobové indonéské komerční filmy byly zcela určovány třemi iracionálně se chovajícími silami: politikou, mýty a ekonomií. První přitom sloužila za počáteční impuls k jejich vzniku, druhá jako základní inspirace jejich příběhů a třetí coby usměrňovač jejich realizace. Bohatá tradice lidových mýtů a pověr představovala hluboké ložisko námětů, z nichž tvůrci vytěžovali ty, jež bylo možné nejlépe prodat. Výrazným trendem se proto staly snímky o nejrůznějších zlovolných ženských démonech (krokodýlí žena v Golok setan (Ďáblův meč, režie: Ratno Timoer, 1984), hadí žena v Petualangan cinta nyi blorong (Hladová hadí žena, režie: Sisworo Gautama Putra, 1986)), z nichž nejpopulárnější byla pomstychtivá královna jižních moří vybavená divácky mimořádně atraktivním mytologickým atributem odborně označovaným jako vagina dentata. Mnoho nadpřirozených motivů obsahovala i oblíbená série filmů o indonéském zbojníkovi Jakovi Sembungovi (postava pochází z indonéské komiksové série), počínající snímkem Jaka Sembung (režie: Sisworo Gautama Putra, 1981). Zpracování těchto předloh zpravidla kopírovalo již existující žánrový model některé cizí kinematografie - akční dobrodružky o Jakovi Sembugongovi plné explicitního násilí vycházely z hongkongských kung-fu filmů, nejznámější adaptace příběhu o královně jižních moří nazvaná Pembalasan ratu pantai selatan (Pomsta královny jižních moří, 1988) režírovaná Djalilem zase bezostyšně vykrádala syžet i konkrétní scény Cameronova Terminátora (USA, 1984). [1]

Djalilova tvorba se z uvedených trendů vymyká především ambicí na úspěch v zahraničí a s ní spojenými vyššími nároky na řemeslnou kvalitu. Základními poznávacími znameními jeho filmů oproti zbytku dobové indonéské produkce jsou velké množství vizuálních efektů a přítomnost evropských či amerických protagonistek v hlavních rolích. Už Leák sází především na efektní trikové sekvence (scéna, v níž se hrdinčina hlava i s vnitřnostmi vznese vysoko nad její trup) a masky (čarodějnice s dlouhými nehty atd.), které se vyznačují komiksovou nadsazeností a okatou laciností. Představitelka hlavní role v témže filmu Ilona Agathe Bastian byla podle slov samotného režiséra obyčejná německá turistka, která do Indonésie původně přijela na dovolenou a jíž tvůrci náhodou potkali na pláži.

Nebezpečná svůdnice je spolu s Pembalasan ratu pantai selatan nejambicióznějším Djalilovým pokusem o mezinárodní úspěch. Trojice klíčových ženských rolí je obsazena cizími představitelkami (Kristin Ann, Tonya Lawson, Amy Weber) a za vizuálními efekty stojí americký trikař Steve Prouty. Snímek se poměrně úspěšně drží dvou základních principů béčkových filmů, kterými jsou účelnost a atraktivita. Atraktivitou se myslí především obrazy nějak spojené se sexualitou nebo násilím, nejlépe s obojím dohromady. Scény, které pouze posouvají dopředu děj nebo vysvětlují dané události, musí být buď ozvláštněny nějakou atrakcí (mistrně zakomponovaná několikaminutová střihová sekvence s polonahými modelkami ležícími na pláži, která uvozuje krátkou dějovou pasáž, v níž jedna z hrdinek telefonuje své sestře), nebo účelně zkráceny a zbanalizovány, aby diváka zbytečně nezdržovaly a nerozptylovaly. Ve stopáži hororové Nebezpečné svůdnice je sice poměr zábavy a vaty divácky méně příznivý než ve výpravnější akčárně Pembalasan ratu pantai selatan, ale v atraktivních scénách se zde zase erotika a brutalita snoubí do těsnějšího svazku, který je navíc umocněn poměrně vynalézavými nápady. Zabijákem je tu vyvinutá blondýna, která své oběti nejprve svádí, a následně je likviduje pomocí nejrůznějších zbraní (rybářský háček, háky na věšení masa).

Skutečným vrcholem filmu je však úvodní sekvence s noční automobilovou honičkou, která skončí na hřbitově zmrtvýchvstáním démonické zlé královny. Tato pasáž se zábavně dementními hláškami, morbidními nápady (královnina kostra se postupně obaluje masem) a okatě lacinými vizuálními efekty (samovolně se pohybující uťatý prst) slibuje spíše podívanou ve stylu divácky mnohem zajímavější kategorie „zet“ (kam patří nejlacinější, ale také nejsvobodnější filmové produkce), zbytek snímku však jen v několika málo scénách překročí hranice béčkové rutiny. V regálech českých videopůjčoven devadesátých let tak Nebezpečná svůdnice patřila k nadprůměrným titulům, ale v kontextu „zetkových“ filmových excesů, kam ji řadí její americký distributor na DVD, společnost Mondo Macabro, ani zdaleka neobstojí.

[1] Jiným příkladem napodobování cizích vzorů je mezinárodně poměrně známý snímek Primitif (Primitivové, režie: Sisworo Gautama Putra, 1978) inspirovaný módou italských exploatačních filmů o kanibalech. zpět

Antonín Tesař