Moje borůvkové noci

Nový film Wonga Kar Waie Moje borůvkové noci provází zaslouženě rozpačité přijetí filmovými kritiky. Hongkongský pop autor ve svém díle natočeném ve Spojených státech totiž z větší části přetrvává na mělčině filmového mainstreamu.

Americký filmový teoretik David Bordwell ve své knize Planet Hong Kong [1] zdůrazňuje četné vazby Wongova způsobu natáčení i samotných jeho filmů na hongkongskou populární kinematografii a pop obecně. Režisér do svých snímků z devadesátých let, mezinárodními festivaly oceňovaných jako autorská díla, angažoval špičkové domácí herecké hvězdy (Tony Leung, Leslie Cheung) a na jejich výrobu získával finance od komerčně orientovaných hongkongských filmových společností tím, že je vydával za žánrové produkty (Bordwell uvádí, že Wong získal peníze na natáčení filmu Čonking expres (Chongqing senlin, 1994) tím, že připravovaný snímek prezentoval jako gangsterku). Pop ovšem bývá pevně zapuštěn i do samotných filmů, nejzřetelněji v podobě chytlavých euroamerických hitů (do čínštiny přezpívané písně Take My Breath Away v debutové Wong gok ka moon (Mongkokská Carmen, As Tears Go By, 1988) a Dreams v Čonking expres) a různě silných prvků populárních žánrů (nájemný zabiják v Padlých andělech (Doh lok tin si, 1995), prostředí a postavy filmu Dung che sai duk (Na východě ďábel, na západě jed; Ashes of Time, 1994) převzaté z žánru wu-sia). Přímočará jednoznačnost a odzbrojující naivita, které jsou určujícími znaky popu, jsou také vlastnostmi mnoha postav Wongových filmů (němý mladík v Padlých andělech, zamilovaná dívka Faye v Čonking expres).

V režisérových dílech z devadesátých let se tyto popové reference na všech úrovních promíchávaly s osobitými autorskými postupy a motivy, určovanými především tématem času, které je pro Wonga nejpříznačnější, do třaskavého a fascinujícího mixu. Milostné kolize typické pro příběhy jeho filmů často vycházejí z rozdílné „mělkosti“ a „hloubky“ povah každého z partnerů, směřování k lásce a míjení se s ní, jež se v těchto snímcích znovu a znovu opakuje, může vyústit v důstojný, stejně jako v zahanbující patos. Zásadní je však tento náraz „vysokého“ a „nízkého“ ve Wongově stylu, který je pro svou jedinečnost centrem rozborů filmových publicistů a teoretiků. Diskontinuální, chaoticky působící střih rozbíjející časoprostor děje, střídání různých technik a rychlostí snímání či značná vzájemná nezávislost zvukové a obrazové stopy jsou postupy, které odkazují k tak různorodým vlivům jako jsou videoklipy, francouzská nová vlna, hongkongské žánrové filmy i experimentální kinematografie.

Ve svých novějších dílech Stvořeni pro lásku (Dut yeung nin wa, 2000) a Ruka (The Hand, epizoda povídkového snímku Eros (USA, Itálie, Hongkong, Čína, Francie, Lucembursko, Velká Británie, 2004)) se však Wong od tohoto inspirativního napětí odklonil směrem ke zkoumání tématu tradice a jejích plynulých, opakujících se temp a vrátit se k němu pokusil jen v plytkém, do sebe zahleděném opusu 2046 (2004). Moje borůvkové noci jsou v rámci jeho tvorby výjimečné v tom, že ze všech jeho dosavadních titulů se nejvíce přibližují postupům popu. Wongovy autorské značky na jedné straně a popové ozvuky na druhé jako by si v jeho novém filmu vzájemně prohodily své dosavadní pozice v kontextu celku díla. Témata času a míjení lásek stejně jako oblíbený postup zdvojení příběhu či typicky těkavý styl (za kamerou tentokrát nestál režisérův stálý kameraman Christopher Doyle, ale spolupracovník Davida Finchera a Jeana-Pierra Jeuneta Darius Khodji, který snímek plný nočních barových scén nasnímal v sytých kontrastních barvách) zde stojí v pozici pouhých ozdob ozvláštňujících ve své podstatě banální road movie o zmoudření mladé servírky při cestě napříč Spojenými státy.

Toto zdůraznění popu nespočívá ani tak v nahrazení hongkongských hvězd euroamerickými (Jude Law, Natalie Portman, zpěvačka Norah Jones) ani v přesunutí děje do Spojených států, ale v dramatickém zjednodušení a zpřehlednění děje a silnějším vzájemném provázání jednotlivých dějových segmentů. Zatímco na předchozích dílech bylo znát, že vznikala z organického chaosu (často citované jsou zprávy filmových štábů Wongových filmů o zmateném vypouštění a doplňování nových scén během natáčení a o prohazování posloupnosti již natočených scén ve střižně) a měla podobu skládanky, z níž však nebylo možné sestavit celistvý tvar, Moje borůvkové noci plynou celkem přímočaře vpřed až k předvídatelnému a čistě kýčovitému závěru, který popírá vyznění předchozí režisérovy tvorby. Wong natočil lehce stravitelnou love story, která při sledování klade divákovi minimální odpor. Místo bloudění nejasnými a nejednoznačnými labyrinty myšlenek a vzpomínek postav režisérových starších filmů se zde nabízí přímočará cesta tam a zase zpátky se dvěma nijak zvlášť klikatými odbočkami.

[1] David Bordwell: Planet Hong Kong – Popular Cinema and the Art of Entertainment. Cambridge, Massachusetts a Londýn. Harvard University Press. 2000. str. 270-281. Anglicky. zpět

Antonín Tesař

Recenze byla v jiné redakční úpravě publikována v týdeníku A2.