Konkurs

Drama Konkurs ohromilo diváky rotterdamského filmového festivalu, kde byl snímek uveden na začátku roku 2000 společně s dvěma staršími filmy režiséra Takašiho Miikeho Dead Or Alive: Hanzaiša (Dead or Alive: Zločinci, 1999) a Nihon Kurošakai – Ley Lines (Japonské triády – Ley Lines, 1999), a započalo jeho dráhu coby mezinárodně uznávaného excentrického tvůrce. Nejtypičtější interpretace tohoto díla akcentují jeho zřetelnou tematizaci sexismu nebo film chápou jako studii osamělosti existence a nemožnosti vzájemného porozumění mezi oběma hlavními postavami. Obě tyto polohy rozvádí také publicista Tom Mes v analýze Konkursu ve své knize Agitator: The Cinema of Takashi Miike (Agitátor: Kino Takašiho Miikeho, FAB Press, 2003). Novou perspektivu však snímku dodává srovnání s Miikeho epizodou amerického hororového seriálu Mistři hororu (Masters of Horror, 2005-2007) nazvanou Otisk (Imprint, USA, Japonsko, 2006), která se promítala na letošním ročníku Festivalu otrlého diváka a několikrát ji reprízovala kabelová televize. Oba filmy vznikly podle scénáře Daisukeho Tengana (syn režiséra Šóheie Imamury, který rovněž spolupracoval na scénářích jeho posledních filmů jako Úhoř (Unagi, 1997) nebo Akai haši no šita no nurui mizu (Teplá voda pod červeným mostem, 2001)) a lze v nich najít množství paralel, které spíše než osamělost a roli pohlaví spojují motivy představ, touhy a zoufalství, v jejichž pozadí stojí snaha o návrat ke ztraceným láskám.

Touhy a lži

V jedné z úvodních scén Konkursu vidíme hrdinu filmu, vdovce Aojamu, jak spolu s jeho synem jí ulovenou pražmu. Syn večeři provází komentářem o tom, že všechny černé mořské pražmy se rodí jako samečci a teprve později se z některých z nich stanou samice. Tato poznámka otevírá téma smutku pohlaví toužícího po neuskutečnitelném splynutí se svým protějškem, které je ústředním motivem celého filmu. Podobně jako pražma se i Aojama po sedmi letech „bezpohlavnosti“ strávených pouze s vlastním synem znovu stává „samečkem“. Aojamovo hledání dokonalého protějšku, ke kterému jej pobídl jeho vlastní syn, je zároveň pokusem o návrat k zaniklé manželské pospolitosti skrze jinou ženu, ztělesněnou v tajuplné dívce Asami. V Otisku je touha hlavní postavy po splynutí s jejím protikladem a návratu proti plynoucímu času přímočařejší a bezprostřednější – americký novinář Christopher (ztvárněný teatrálně přehrávající „hvězdou nižší svítivosti“ Billym Dragem) pátrá v japonském nevěstinci po dívce jménem Komomo, kterou před časem opustil.

Hledání obou hrdinů končí setkáním s ženami, avšak nikoli návratem zaniklé harmonie. Asami není Aojamova zesnulá žena a bezejmenná prostitutka v Otisku není (nebo se alespoň nezdá být) Christopherova milovaná Komomo. Setkání obou dvojic se navíc odehrává za nečistých, „kuplířských“ okolností – Christopher si společnost modrovlasé dívky zaplatí u její bordelmamá a Aojama si Asami vybere z účastnic fingovaného konkursu, který uspořádal s pomocí svého přítele producenta za cílem najít svou budoucí manželku mezi hereckými adeptkami. Už na počátku vztahů ústředních dvojic obou filmů stojí podrazy, které jako základní téma soužití obou párů ustanovují lhaní a pátrání po pravdě. Asami i Aojama si o sobě od samého začátku navzájem neříkají celou pravdu, přestože touží po naprostém vzájemném sblížení, a v Otisku prostitutka svůj příběh neustále mění a opravuje, zatímco Christopher má také své kruté tajemství, o němž mlčí. Asami v Konkursu říká: „Slova plodí lži,“ kdežto hrdinka Otisku se diví: „Proč lidé vždycky chtějí znát pravdu? Někdy je lepší lež.“ Podrazácké, lživé, či minimálně nespolehlivé jsou však v obou dílech nejen řeči, ale i samotná realita snímků.

Nejistoty a přeludy

Stejně sofistikovaně jako hrdinové Konkursu navzájem zrazují svou důvěru, podráží i samotný film své diváky několika sekvencemi, které rozvracejí dosavadní vnímání děje. Jejich vrcholem je necelých deset minut dlouhá pasáž následující po scéně, kdy Aojama po vypití otrávené whiskey omdlí ve svém bytě. Nesourodý soubor výjevů, v nichž se střídají děsivé obrazy z minulosti Asami a hrdinovy fantazie, je sice celý sledovaný z Aojamovy perspektivy, ale obsahuje motivy, které Aojama nemohl znát a s nimiž se v následujícím ději pracuje jako s pravdivými fakty. Stejné znejistění nastává i v závěrečné scéně hrdinova mučení, do níž je vsunuto několik záběrů navazujících na prostředek filmu, v nichž se Aojama probouzí v hotelovém pokoji po boku Asami a celý předchozí děj se jeví jako sen. Podobný podraz na diváka představuje i závěr Otisku, kdy zhrzený Christopher prostřelí hlavu znetvořené prostitutce a následně zjišťuje, že naproti němu stojí zasažená jeho ztracená láska Komomo. Tato scéna naznačuje, že prostitutka a Komomo je táž osoba, což zpochybňuje celý dosavadní děj.

Obtížnou rozlišitelnost skutečnosti od představ v obou filmech předznamenávají už jejich zápletky stojící na nepříliš přesvědčivých náhodných setkáních. V Konkursu máme věřit, že postarší vdovec, který si vybírá svou budoucí družku na základě fiktivního konkursu, si ze všech přihlášených vybere ženu, která bezvýhradně odpovídá jeho představám, a Otisk vychází ze situace, kdy Američan pátrající po své dívce v japonském nevěstinci náhodou tráví noc právě se ženou, která zná nejen tuto dívku, ale také její pohnutý osud. Série události, které už od začátku Konkursu Aojamu až příliš prvoplánově konfrontují s jeho staromládenectvím, a přízraky, jež se v Otisku míhají v příšeří nočního vykřičeného domu, jsou příznaky toho, že se od začátku pohybujeme na nejisté půdě, na níž představy a smyslové vjemy splývají.

Ženy a světy

Vzájemně nerozlišitelné prolínání reality a fantazie v obou filmech je možné chápat jako odraz zjitřených myslí obou hrdinů. Aojama je postupně zcela ovládnut touhou po Asami, zatímco Christopher úplně propadá zoufalství ze ztráty milované Komomo. Ústřední ženské postavy obou filmů beze zbytku naplňují touhy i zoufalství mužských protagonistů způsobem, který potvrzuje výrok, že splněný sen je totéž co noční můra. Znetvořená dívka v Otisku poskytuje Christopherově zmučené mysli stále děsivější varianty svého životního příběhu, který přesně odráží hrdinovy nejhorší obavy. Asami zase beze zbytku ztělesňuje zároveň všechny hrdinovy představy o ideální náhradnici zesnulé manželky i ty nejhrůznější strachy z toho, jaká osobnost se za jejím přitažlivým zevnějškem skrývá.

Ženské figury, které společně s mužskými protagonisty zpola skutečnou, zpola fantazijní půdu snímků obývají, však nelze redukovat na pouhé pasivní elementy. Ať už jim přiznáme objektivní existence ve světech obou filmů, či je budeme považovat za pouhé přeludy fantazírujících hrdinů, v každém případě aktivně ovlivňují směřovaní děje, a to výrazněji než mužské postavy. Asami a dívka v Otisku jsou múzami Aojamových a Christopherových blouznění a vládkyněmi děsivých světů, v nichž oba muži bloudí. Vyprávění prostitutky z Otisku zavádí Christophera stále hlouběji do její minulosti, která ovšem připomíná labyrint plný slepých uliček a různých možných variant. Z toho, jak dívka svůj příběh neustále opravuje a mění, je jisté jen to, že alespoň v některých, ne-li ve všech pasážích si vymýšlí. Zatímco Christopher prochází bludištěm dívčina života vedený průvodkyní, která ho vede po nejistých stopách, Aojama se do stejně přízračného světa Asami pouští sám, přičemž toto pátrání je poznamenáno jeho touhou a obavami. Prvkem, který směšuje realitu filmů s přeludy jeho hrdinů, je touha obou mužů po ztotožnění se s labyrinty domnělých světů obou žen. Podobně jako v Bergmanově Personě (Švédsko, 1966), která se také zabývá tématem touhy po splynutí duší (a také obsahuje množství nejednoznačných sekvencí), má prolínání světů v obou Miikeho filmech za výsledek záměny identit. V jedné části dlouhé halucinační sekvence v Konkursu se Asami klečící před Aojamou mění postupně v jeho sekretářku a přítelkyni jeho syna a její podoba v různých částech této pasáže přeskakuje mezi dospělou ženou a dítětem. Závěr Otisku, kde se znetvořená prostitutka stává milovanou Komomo, rovněž ukazuje nepochopitelnou proměnu tváře jedné z postav v jinou.

Utrpení a krutost

Základní charakteristikou světů Asami a prostitutky/Komomo, do nichž hrdinové pronikají, je utrpení. Nešťastnou minulost však oba muži od svých protihráček očekávají, jelikož jsou sami poznamenáni nepříznivými osudy (Aojama smrtí své bývalé manželky, Christopher marným pátráním po milované Komomo). Christopher pobízí znetvořenou dívku, aby mu prozradila „celou pravdu“, až její příběh nakonec dospěje do groteskních rozměrů, kdy v něm figuruje incest, znásilnění, sociální vyhnanství a množství dalších vyhrocených motivů, které postavu krutě poznamenaly. Asami se v dopise zaslaném na konkurs prezentuje jako bývalá baletka, která musela zanechat své milované činnosti kvůli úrazu nohou, a později se v Aojamových představách mění v ženu od dětství týranou vlastní rodinou. Asami mu o své minulosti otevřeně vypráví až na začátku dlouhé halucinační scény, kdy už se filmu jako celku definitivně nedá věřit. Když svůj životní příběh dokončí, Aojama reaguje slovy: „Myslím, že jsi skvělá. Hledal jsem někoho, jako jsi ty.“

Na rubu utrpení hrdinek stojí jejich krutost, která je namířena proti osobám, jež vůči nim projevují soucit a lásku. Asami trápí Aojamu, aby s ní sdílel její bolest, a prostitutka v Otisku nechává mučit Komomo, protože dokáže snést nelítostné zacházení, ale nikoli soucit. Krutost obou hrdinek je ztvárněna ve dvojici otevřeně sadistických scén, které jakkoli plní v každém z filmů rozdílnou úlohu (scéna Aojamova mučení je posledním z řady překvapivých zvratů děje, zatímco tortura Komomo představuje jeden z děsivých výjevů stupňujících zoufalství dívčina příběhu), formálně jsou si velmi podobné. V obou sledujeme nelítostné způsobování bolesti bezbranným jedincům, které se navíc uskutečňuje pomocí podobných nástrojů, konkrétně jehel. Mučení Komomo vyzní ještě drastičtěji než Aojamova tortura díky tomu, že je spojeno s ponížením. Dívčino tělo je obnaženo (stejně jako v řadě exploatačních filmů tu nahota není ani tak symbolem sexuality, jako spíš absolutního podrobení či ovládnutí), znetvořeno vpichy jehel a zavěšené na kladce vystaveno pohledu ostatních dívek z nevěstince. Naproti tomu jediným svědkem destrukce Aojamova těla je mučitelka Asami, čímž celý akt dostává intimní a zřetelně sexuální podtext (Asami pomocí vpichů jehel dráždí Aojamova nervová centra, dvojice je „v nejlepším“ vyrušena vpádem hrdinova syna). Proto se také v Konkursu většina bolestivých okamžiků jako propíchnutí hrdinova jazyka injekční stříkačkou nebo většina vpichů jehlami odehrává mimo pohled kamery, zatímco zapichování jehel pod nehty Komomo vidíme několikrát ve velkých detailech. Paradoxní však je, že zatímco bezejmenná prostitutka vydá Komomo mučitelkám a tím ji vystaví veřejnému ponížení, aby ji osvobodila z pout tohoto světa, Asamino soukromé týrání Aojamy má za cíl hrdinovo naprosté podrobení.

Intimita a šílenství

Střetnutí mužských a ženských protagonistů v obou filmech jsou určována napětím mezi přáními hrdinů a reálnou situací. Rozhovory na schůzkách Aojamy a Asami v různých restauracích jsou sice velmi vřelé, ale chování a tóny hlasů obou partnerů prozrazují formálnost a ostych. Scéna v hotelovém pokoji, která vyústí v první společné milování obou protagonistů, má také chladný, až obřadní nádech. Zatímco Aojama mluví o plánech na následující víkend, Asami beze slova přejde kolem něj, lehne si na postel a vyzve ho, aby přišel k ní. Když pak před ním postupně odhaluje své holé nohy, má to důkazní, ne erotický důvod – Aojama má na vlastní oči vidět jizvy od popálenin na jejích stehnech. Cesta ústředního páru Konkursu k dosažení absolutního sblížení vede skrze rozumové poznávání, nikoli skrze sdílení citů. Naproti tomu Christopher a mladá prostitutka v Otisku, které nespojuje vzájemná touha, ale pouze hrdinova potřeba dozvědět se pravdu, jsou vydáni napospas jeden druhému v klaustrofobním prostoru jednoho z pokojů nevěstince a jejich dialog je poznamenán soustavnými výbuchy vášní. Pro setkávání ústředních párů obou filmů je však typická naprostá intimita – dvojice se střetávají izolovaně od ostatních lidí (další hosté v kavárnách, v nichž se odbývají schůzky Aojamy a Asami, tvoří homogenní lhostejný dav).

Finále obou snímků pak představuje vpád vnějšího světa do těchto privátních území. Asami při mučení Aojamy vyruší Aojamův syn vracející se domů, Christopher je po zastřelení Komomo odváděn dozorcem do vězení. Konkurs i Otisk končí smrtí partnerek obou hrdinů, avšak nikoli výstupem z labyrintů lží a iluzí. Christopher završuje své pátrání po pravdě ve vězeňské cele, kde ho zastihujeme ve společnosti přízraků jeho minulosti a ženina vyprávění. V závěru Konkursu je sice Asami zneškodněna, ale stále nedokážeme stanovit mez, kde končí realita filmu a začínají Aojamovy halucinace. Bloudění, které hrdinové v předchozím ději podstupovali ve společnosti svých ženských protějšků, se tak v závěrech obou snímků proměňuje v jejich zcela osobní šílenství.

Antonín Tesař