Cages

Režisér Graham Streeter pochází z Kalifornie, deset let svého života strávil v Japonsku a svůj režijní debut Cages natočil v Singapuru. Vypráví v něm příběh svobodné matky a jejího slepého syna, kteří jsou nuceni hledat azyl u jejího otce, s nímž se neviděla více než dvacet let.

Pokud čekáte, že se z filmu dozvíte něco o životě v současném Singapuru, budete zklamáni. Pokud si myslíte, že se snímek bude zabývat problémy svobodných matek či slepých dětí, budete zklamáni dvojnásob. Pokud si Cages představujete jako pokus západního režiséra o proniknutí do východoasijské mentality, budete plakat. Místem, které se divákovi při sledování Streeterova debutu neustále vrací na mysl, není Singapur, ale Hollywood. Už úvodní letecké záběry města podmalované dojemnou hudbou a doprovázené monologem začínajícím slovy „Když mi bylo sedm let…,“ nenechají nikoho na pochybách, podle jakých pravidel se bude hrát. Streeter za oněch deset let strávených v Japonsku nepochopil z asijské mentality vůbec nic. Nezajímá ho, jak lidé v Singapuru žijí či o čem přemýšlejí, naopak, na exotické prostředí bezostyšně roubuje staré známé hollywoodské pseudoproblémy a pseudopravdy. Dozvíte se, že rodina má držet pohromadě a že přátelství a láska překonají všechny starosti a všechen žal.

Géniové moderního Hollywoodu, jako je Steven Spielberg nebo Tim Burton, vyměřují sentiment a patos na lékárenských vahách a vyvažují je humorným nadhledem a osobitostí. Jejich filmy dokáží být oddychové a dojemné bez toho, že by urážely divákovu inteligenci. U Streeterova filmu naopak máte pocit, že zase ležíte v peřinkách a maminka nad vámi mává chrastítkem. Režisér do vás pere sladkost s dětsky bezelstnou představou, že čím větší dávka, tím větší dojetí. Vymyslete si jakékoliv klišé hollywoodského rodinného filmu a s největší pravděpodobností ho v Cages najdete. Pomýlená dcera, která se vrací do otcova domu a znovu objevuje sama sebe, hodná babička, která se dovede zatvářit přísně, když se někdo k ostatním nechová hezky, stárnoucí otec, který nese na svých bedrech zklamání z vlastního života, přesto dál nezištně pomáhá druhým, děcko z neúplné rodiny, které v dědečkovi objevuje spřízněnou duši a trpělivého vychovatele. Hrdinčin otec navíc prodává exotické ptáky v klecích a tak se film jen hemží banálními moudry o písklatech, která opouštějí rodné hnízdo či o tom, že život na svobodě je lepší než život v zajetí. Některé motivy nemají jinou funkci než lacině působit na divákovy emoce (slepota syna hlavní hrdinky) a prvoplánovému efektu se podřizuje i jednání postav, které je mnohdy velmi nelogické, ale vždycky velmi emotivní.

Streeter rozhodně není citlivým pozorovatelem okolního světa. Je z rodu průmyslových filmařů typu Michaela Baye, kteří chtějí světu vnutit svou představu o něm jako o velkolepém spektáklu, nad kterým můžete doširoka otevřít ústa v obdivném „Wow!“ Jenže Bay se alespoň omezuje na realizování cizích scénářů. Streeter si Cages napsal sám a výsledek díky tomu připomíná spíše sled reklamních spotů než souvislý děj. Když hrdinčin partner, tak svalnatý dlouhovlasý mladík, když smutek, tak v podobě záchvatu pláče v záchodové kabince nebo stařeckého splínu na břehu nočního moře, když sex, tak v posteli s nebesy uprostřed luxusně zařízeného prostorného bytu. Singapurská herečka Kheng Hua Tan, která představuje hlavní hrdinku, je nucená pronášet své repliky s hollywoodskou afektovaností a většinu zbylých postav Streeter pro jistotu obsadil americkými herci. V roli hrdinčina otce nesměl chybět prototyp asijských starců z amerických filmů Makoto Iwamacu, známý z hitů jako Barbar Conan (Conan the Barbarian, USA, 1982, režie: John Milius) či Pearl Harbor (USA, 2001, režie: Michael Bay). Režisérovu nabubřelému manýrismu padla za oběť i kulisa Singapuru. Líbivé pohlednicové záběry podmalované sentimentální hudbou už v zárodku ničí veškerou osobitost a poetiku města. Režisérův pohled na Singapur je pohledem agenta cestovní kanceláře, který chce turistům prodat dovolenou jejich snů.

Cages selhávají jako asijský film i jako portrét exotické země očima cizince. Zklamou i fanoušky kvalitní komerce, stejně jako milovníky nenáročných efektních podívaných. Ať snižujeme laťku diváckých nároků sebevíc, Streeter ji stejně nedokáže přeskočit. Uspěl by nejspíš až v kategorii přiznaného kýče, ve společnosti televizních soap oper a červené knihovny. Režisér však své dílko prezentuje jako festivalový film a umělecký projekt, což jsou dvě mety, ke kterým Cages mohou vzhlížet jen z hodně velkého odstupu.

Antonín Tesař