15

Režisér Royston Tan umístil na začátek svého celovečerního debutu komentář, kde říká, že chtěl natočit film o životě současné mládeže v Singapuru, ale práce na filmu probudila cosi zapadlého hluboko v něm samotném. Toto úvodní slovo se svou prvoplánovou emocionální apelativností a znejistěním autorova záměru neúmyslně, leč výstižně pojmenovává hlavní problémy celého snímku. Tanovo dílo je svou kritičností a drastičností v kontextu dobové singapurské kinematografie zcela ojedinělé a v zemi svého vzniku bylo cenzurou povoleno k uvedení do kin až poté, co z něj byla vystříhána řada scén. Výlučnost, kontroverze a negativita filmu však ještě není zárukou jeho přínosnosti.

Problém snímku 15 spočívá v nejednoznačnosti perspektivy, z níž nahlíží zobrazované události. Dílo se rozkračuje dvěma protichůdnými směry, jež se mu nedaří spojit ve smysluplný celek. Na jednu stranu jsou veškeré scény hyperstylizované do podoby efektního TV spotu či videoklipu, na druhou snímek naznačuje snahu o výraznou autenticitu tím, že hlavní role ztvárnily skutečné děti ulice a na pozadí závěrečných titulků jsou umístěné reálné novinové články o kriminalitě mládeže v Singapuru. Obsazení reálných teenagerů do vysoce stylizovaných scén však není nijak přínosné, protože dílo neodráží zvnějšku skutečné protagonisty v jejich přirozeném prostředí. Stylizace scén naopak deformuje realitu vnímáním hrdinů, takže samotné postavy zde mnohdy vystupují jako subjektivně zkreslené obrazy sebe samých. Tento krok se tak jeví jako samoúčelné gesto, které má v první řadě zvýšit dojem kontroverznosti a věrohodnosti Tanova díla.

Nadřazování dojmu nad smysl je ostatně vlastní většině scén filmu. Zobrazované situace možná odkazují na skutečný život současné singapurské mládeže, ovšem především jen opakují všechna mediální klišé vztahující se k dnešním teenagerům kdekoli v civilizovaném světě. V gangu mladistvých delikventů bují násilí, obchod s drogami, perverzita, sebevražedné tendence, latentní homosexualita a nihilismus. Samotné zobrazované problémy však nejsou tak podstatné jako jejich prezentace. Základním principem je apelativnost a stylovost. Obraz se zastaví a plátno pokryje krátké a úderné moudro: "Nejvíce smrtelná droga světa - ZOUFALSTVÍ.", úvahy jedné z postav nad možnými způsoby sebevraždy mají podobu krvavého cartoonu, dějové scény jsou prostřiženy sekvencemi, v nichž hrdinové rapují o poutech spojujících jejich bratrstvo. Snaha o prvoplánový efekt je příznačná i pro vypjatě drastické scény typu polykání prezervativů naplněných narkotiky nebo nepovedeného piercingu pod spodním rtem.

Spíše než o životě současné mládeže vypovídá 15 o tom, jak ji chceme vnímat. Snímek ukazuje jako skutečnost to, co by většina náctiletých ráda žila, anebo to, čeho se na vlastních dětech ve svých představách děsí generace rodičů. Dospělí ve filmu téměř nefigurují, ženy slyšíme jen vzdychat z pornografických videí a celému světu vládnou gangy pubertálních chlapců. Představa, která se může jevit jako naplněný sen všech výrostků utlačovaných vlastními rodiči, je však ve skutečnosti obrazem bezvýchodnosti, protože dospívání nenabízí žádné perspektivy, pouze sobeckou sebelítost nad lhostejností okolí a marnou touhu za každou cenu vynikat nad všechny ostatní.

Antonín Tesař