|
Hračky, Keanu Reeves a vyzvánění mobilů – Beseda se Šiničirem Watanabem a Jóko Kanno
¬ články / rozhovory - 14. 5. 2011
Letošní Anifest navštívil režisér anime Šiničiró Watanabe a hudební skladatelka Jóko Kanno. Watanabe zde uváděl vybrané epizody ze svého televizního seriálu Samurai Champloo (Samurai čanpurú, 2004 – 2005) a snímek Cowboy Bebop: Lovec odměn (Kaubói Bibappu: Tengoku no tobira, 2001). Jóko Kanno, autorka hudby ke Cowboyi Bebopovi a řadě dalších anime i hraných filmů zde měla koncert. Ve čtvrtek 28. dubna se na akci konala veřejná debata s oběma hosty, jejíž přepis vám nyní nabízíme.
Spolupracovali jste na video minisérii Makurosu purasu (Macross Plus, 1994) a televizním seriálu Cowboy Bebop (Kaubói Bibappu, 1998 – 1999). Jak probíhala spolupráce?
Šiničiró Watanabe: Když jsme natáčeli Makurosu purasu, tak Jóko Kanno nikdo neznal a nikdo o ní nic nevěděl. Zezačátku jsme si říkali, jestli to taková mladá holka vůbec zvládne. Ale ukázalo se, že dokáže složit výbornou muziku. Takže následovala další zakázka, a to byl Cowboy Bebop.
Jóko Kanno: V té době jsem dělala hlavně reklamy. Lidé z reklamního průmyslu většinou nosili kravaty a obleky. Když jsem se poprvé setkala s Nabešinem [1], měl sluneční brýle a hodně se od lidí z reklamy lišil, tak jsem byla zvědavá, jak bude spolupráce vypadat. U reklam jsem často viděla spot až ve fázi, kdy byl skoro hotový, a musela jsem rychle reagovat. Výroba Makurosu purasu naproti tomu trvala rok. To bylo poprvé, co jsem se setkala s animací a připadalo mi, že je to celé velmi zdlouhavé a také trochu laciné. U Cowboye Bebopa už jsem v anime měla větší důvěru.
Do jaké míry jste při práci omezováni nároky producentů, případně režiséra, a jak velkou máte tvůrčí svobodu?
ŠW: To se liší případ od případu. Cowboye Bebopa sponzorovala firma Bandai vyrábějící hračky. Jejich představa byla něco jako Hvězdné války (Star Wars, 1997) a hlavním cílem bylo, aby mohli podle série vyrábět hračky. Bylo mi řečeno, ať v seriálu hlavně jsou vesmírné lodě a jinak že si můžu dělat co chci. Takže kromě toho vesmíru je všechno v Bebopovi už moje kreativní práce. Ale po prvních čtyřech epizodách sponzoři zjistili, že na základě seriálu nemají vůbec šanci nějaké hračky prodat, a od projektu úplně odstoupili. Ale nakonec se našel distributor DVD, který se rozhodl zbytek seriálu produkovat. Samurai Champloo byl úplně jiný případ. Cowboy Bebop byl úspěšný, takže jsem měl možnost natočit tenhle seriál úplně podle svých představ. Původní idea byla, že vytvořím další vesmírnou sci-fi, ale já jsem se místo toho rozhodl pro samurajské drama.
Samurai Champloo je ale poměrně netypické samurajské drama, objevují se v něm anachronické prvky jako hip hop, baseball, zombies a podobně. Jak vás napadlo tyhle věci spojit?
ŠW: Slovo čanpurú se používá na Okinawě, když smícháte na talíři různé druhy jídla. Je to označení právě pro tohle míchání. Samurai Champloo je také v podstatě míchanice různých žánrů. Výsledek je tedy taková všehochuť.
Cowboy Bebop byl co se týče filmové hudby poměrně vděčná zakázka. K seriálu i filmu byla nahrána celá řada soundtracků a vznikla dokonce kapela Seat Belts, která hrála skladby ze série naživo. Jak probíhala práce na soundtracku?
JK: Seat Belts už dnes není aktivní projekt. Možná že se někdy zase dáme dohromady, nechávám to otevřené. Jsem typ, který se nerad vrací k věcem, které už považuje za uzavřené. Co se týče hudby k Bebopovi, tak tam mám pocit, že vždycky, když dělám něco rošťáckého, tak se to většinou povede. A když dělám hudbu, tak si do ničeho nenechám mluvit ani od režiséra, ani od producenta.
ŠW: U Bebopa jsem si říkal, že alespoň jednu skladbu by mohla udělat podle mých představ. Zkoušel jsem to, ale nepodařilo se. Dělá si všechno, jak chce ona.
Cowboy Bebop i Samurai Champloo do značné míry vycházejí ze západní popkultury a západních žánrů. Do jaké míry jsou dělané pro japonské publikum a nakolik už počítají se západními diváky?
ŠW: Když vymýšlím své projekty, tak vůbec nemyslím na to, jaké publikum je bude sledovat. Nejraději bych, kdyby moje seriály oslovovaly diváky všude na světě. Nedávno jsem byl v Dubaji a i tam se našli fanoušci, kteří byli z mých seriálů nadšeni.
Na internetu se objevily zprávy o tom, že se připravuje hraný film podle Cowboye Bebopa. V jaké fázi teď přípravy jsou?
ŠW: Adaptace se projednává v Hollywoodu a zdá se, že bude realizována. Už se na něj podařilo získat finance. Hlavní roli možná bude hrát Keanu Reeves. Popravdě, trochu doufám, že to nedopadne jako hraný film podle Dragon Ball [2]. Ale to bych možná ani neměl říkat.
Bude hudbu k hrané verzi skládat Jóko Kanno?
ŠW: To nevíme. Zeptejte se 20th Century Fox.
Otázky z publika:
Má postava Ed z Bebopa nějakou konkrétní předlohu a pokud ano, jakou?
ŠW: Když jsme točili Makurosu purasu, setkal jsem se tam s jednou skladatelkou filmové hudby. Ta dotyčná se tak všelijak klackovala po studiu, občas si lehala pod klavír a tak podobně. A podle ní jsem vyvtvořil postavu Ed. Ta dotyčná tady snad dokonce sedí někde poblíž.
Je Ed chlapec nebo dívka? Odkud pochází inspirace k rozevlátému účesu Spika Spiegela?
JK: Snad dívka...?
ŠW: No, nevím, nevím, ale možná, že spíš to asi bude dívka. U Spika Spiegela jsme se inspirovali japonským hercem Jusaku Macudou, který nosí také podobný účes. V hollywoodském filmu Černý déšť (Black Rain, 1989) hrál člena jakuzy, to vám doporučuji vidět.
Jak velký je štáb při natáčení anime? Jste jako režisér autoritativní a nutíte členy týmu předělávat hotový materiál?
ŠW: Celkem je ve štábu asi sto lidí, ale užší tým má asi dvacet členů. Co se týče autority, tak kdybych byl přísný, tak by mí spolupracovníci ztratili motivaci. Kreslířům nechávám volný prostor a nezasahuji jim do jejich návrhů. Ale když se příliš odchýlí od celkové vize, tak se je samozřejmě snažím nějak nasměrovat. Spíš se hádám se sponzory a lidmi od televize.
V kolika letech jste se rozhodl stát se režisérem a co vás k tomu přivedlo?
ŠW: V osmnácti. Skončil jsem střední školu a hledal jsem si práci. Chtěl jsem se stát režisérem. Rozhodoval jsem se, jestli chci raději dělat hrané filmy nebo anime. Nakonec mi připadalo, že dělat animaci bude snazší. Ale ukázalo se, že to zas tak jednoduché nebylo. Dalo to hodně práce, než jsem mohl režírovat vlastní film. A co ty, Jóko, kdy ses rozhodla stát se skladatelkou?
JK: Nijak zvlášť jsem to neplánovala. Spíš se to tak nějak stalo.
Máte nějaké oblíbené hudební interprety a necháváte se jimi nějak inspirovat?
JK: Když jsem byla mladá, tak mě hodně ovlivnila klasická hudba, hlavně Debussy a Ravel. Na televizi se třeba vůbec nedívám, nejvíc mě inspirují zvuky, které vnímám, když jdu po ulici. Nedá se říct, že bych měla nějakého oblíbeného skladatele nebo kapelu. Tady v Evropě slyším spoustu nových zvuků, třeba vyzvánění mobilu. Často si tyhle melodie hned zapamatuji a pak mě inspirují.
Nedávno jste vytvořila projekt spojený s havárií ve Fukušimě. Mohla byste nám o něm říct něco bližšího?
JK: Moje rodina totiž je ve Fukušimě. Jsou sice v pořádku, ale nejhorší je pocit bezmoci, který se s celou věcí pojí. Chtěla jsem tenhle pocit alespoň ztvárnit v hudbě. Když jsem ten projekt dokončila, dostala jsem tolik pozitivních reakcí z celého světa, až mě to překvapilo. Přesvědčilo mě to, že stejný pocit bezmoci k celé věci necítím jen já, ale i ostatní.
Diskusi moderoval Antonín Tesař
[1] Watanabeho přezdívka Nabešin je narážka na anime serial Ekuseru sága (Excel Saga, 1999-2000), kde vystupuje postava Nabešina inspirovaná a také dabovaná režisérem jménem Šiniči Watanabe. zpět
[2] Dragonball: Evoluce (Dragonball: Evolution, USA, Hongkong, Velká Británie, 2009, režie: James Wong). zpět
| 
