Rejže.cz - české stránky o asijském filmu
Rejže.cz - české stránky o asijském filmu
RECENZE
ČLÁNKY
SLOVNÍK
ODKAZY
INFO

obal DVD honban filmu

obal DVD honban filmu

obal DVD honban filmu

obal DVD honban filmu

obal DVD honban filmu

obal DVD honban filmu

obal DVD honban filmu

obal DVD hamedori filmu

obal DVD hamedori filmu

Cenzura a hardcore filmy v Japonsku

¬ články / tematické články - 12. 4. 2009

Z hlediska kvantity patří Japonsko mezi přední světové výrobce filmů pro dospělé a jednoznačně drží světový primát v oblasti diverzity stylů a zásobování co nejroztodivněji zaměřené klientely. Tento text se z celé škály zaměří na specifika tzv. honban filmů. Termín znamenající „doopravdy“ určuje, že řeč bude o snímcích s natvrdo praktikovaným sexem, které tvoří pouze jednu z kategorií tzv. adaruto bideo, neboli snímků pro dospělé distribuovaných výhradně na videu. Jelikož ruku v ruce s japonskými hardcore filmy jde i cenzura, bude velká část textu věnována právě jí. Pokud se totiž objeví japonské hardcore porno, kde je vidět vše, jedná se o zahraniční edici. Pravé porno přímo z Japonska se pozná podle toho, že je cenzurované.

Praxe japonské cenzury

Žádné audiovizuální dílo stejně jako jakákoli forma figurálního zobrazení, které jsou veřejně dostupné v Japonsku (videoart, filmy uváděné v kinech, filmy v prodejnách a půjčovnách, fotografie, malba), nemohou zobrazovat genitálie. Toto pravidlo přitom není nikde konkrétně formulováno. Jedinou reguli, která je právně uplatňována, představuje paragraf 175 japonského trestního zákoníku, který se vztahuje k veřejné hygieně a kde se mluví pouze o zakázání „nemravností“ (waisecu) na veřejnosti. Definování nemravnosti tak leží v rukou vykonavatelů zákona, tedy policie a celní správy. Policejní zásah ve věci nemravnosti znamená zkonfiskování a zničení kopií, případně soudní žalobu. Celní správa naproti tomu funguje jako aktivní cenzor, neboť dovezené artikly určené pro veřejnou distribuci zkontroluje a zaretušuje, nebo vyškrábe nemravná místa. Úplně odlišnou roli mají japonské nezávislé certifikační úřady Eirin a Biderin.

V Japonsku vyrobený film se do kin nedostane bez certifikátu od Eirinu (Eiga rinri kitei kanri iinkai - Kontrolní úřad pro etiku ve filmech), respektive film určený na video se nedostane na pulty prodejen bez osvědčení od Biderinu (Bideo rinri kitei kanri iinkai - Kontrolní úřad pro etiku ve videu). Natočit film a pak ho nedostat k divákům, se rovná bankrotu; alespoň v prostředí komerční kinematografie financované ze soukromých zdrojů, jaká funguje v Japonsku. Jelikož filmaři moc dobře vědí, že film se scénami zobrazujícími genitálie by se nedostal do kin, nebo by jeho uvedení předcházely několikaleté soudní tahanice, což by mělo stejný finanční efekt, jako film vůbec neuvést, funguje v japonském filmu spolehlivě autocenzura.

Spojení vágně znějícího zákona a jeho jednoznačného úředního výkladu vyústilo v pozoruhodný projev cenzury, který japonským filmům zobrazujícím sex dává jejich specifičnost. Zobrazení genitálií sice vede k nařčení z nemravnosti, ale zobrazení aktu kopulace neplatí za pobuřující. Z tohoto principu vychází myšlenka, že stačí zakrýt genitálie a pak je možné zobrazit cokoli. A přesně tak to v Japonsku funguje. V 60. letech, kdy se začaly objevovat první filmy s nahotou a sexem, měla japonská autocenzura podobu velkých černých, či mlžných kruhů zakrývajících oblast genitálií. S nástupem videa a digitálního střihu nahradila kruhy přesná pixelizace omezená na příslušné partie. S postupem doby se neobjevily jen nové technické vymoženosti, ale proměnila se také jinak skálopevná japonská cenzura. Díky několika mezinárodním incidentům z 80. let s cenzurováním zahraničních filmů a výstav fotografií odpadalo postupně cenzurování pohlavního ochlupení, takže dnes už je možné se v japonském filmu setkat s celkovou nahotou (full frontal nudity), ovšem z důvodu viditelnosti genitálií pouze u ženských těl. Paradoxem zůstává, že se otázka nemravnosti vztahuje pouze na genitálie. Mimo ně lze v japonském filmu zobrazit téměř cokoli včetně bestiálního grafického násilí, všemožných perverzí, deviací a fetišů a dokonce i umělé napodobeniny genitálií.

Honban – japonský hardcore

Japonsko samozřejmě zná necenzurované hardcore filmy (tzv. ura eiga), ale pokud zůstaneme stranou internetu, je tato kategorie dostupná pouze v omezeném množství jako nelegální podpultový artikl. Naproti tomu legální honban snímky v týdenních vlnách doslova zaplavují pulty veřejných prodejen a půjčoven, odkud do zapomnění vytlačují „staré“ tituly. Roční produkce dosahuje několika tisíc kusů (celá oblast adaruto bideo - tedy honban plus hentai anime a všemožné fetišistické filmy bez sexu - údajně ročně vyprodukuje okolo 4000 snímků). Honban se dělí na tantai a kikaku. Tantai označuje snímky vzniklé pod záštitou velkých zavedených firem, v nichž figuruje jedna již zavedená hvězda, nebo malá skupina hvězd. Kiaku se vztahuje na snímky malých produkčních společností, které namísto hvězd rekrutují své aktérky z neznámých mladých dívek (zpravidla přes modelingové agentury, nebo přímo na ulici). Znovu připomeňme, že genitálie jsou v honban filmech rozloženy do velkých pixelů (viz obrázky) a že zobrazení genitálií představuje jedinou hranici, za kterou nemohou výrobci filmů zajít. Dokud výsledný produkt splňuje požadovaná kriteria nepozastavuje se žádná z autorit nad tím, že během natáčení aktéři doopravdy kopulovali. Pozoruhodným paradoxem budiž fakt, že mimo genitálie je dovoleno vše, takže diváci uvidí necenzurovaný anální petting či výstřik semene.

Nemožnost zobrazení genitálií podporuje divákovu fantazii, což sexuálním scénám dodává na síle [1], a současně vede filmaře k tomu, aby divákovi nabídli více než jen detailní pohled na genitálie. Praktiky a fetiše, které v západním prostředí platí za výstřední až amorální, patří mezi naprosto běžné motivy japonských filmů pro dospělé publikum (nalezneme je také v nesexuálně orientované produkci). Drtivá většina honban filmů tak pracuje s příběhovými strukturami založenými na motivech znásilnění, incestu [2] a sexu s mladými dívkami, obzvláště středoškolačkami [3]. Z hlediska praktik vedle kopulace ve všemožných polohách, hrátek s erotickými pomůckami, orálního sexu (praktikovaného v rámci předehry i na análních partiích muže) a lesbických scén patří mezi normální kánon také bukkake (ejakulace libovolného množství mužů na tvář jedné ženy), gangbang (jedna žena a více jak dva muži najednou), SM praktiky (nejčastěji bondage, ponižování a bití). Naopak minimálně zastoupený je anální sex – pravděpodobně kvůli jeho těžkému rozpoznání od běžného sexu kvůli pixelizaci genitálií.

Ženy v honban filmech představují objekt, ale zato výhradní objekt. Mužští aktéři jsou co nejvíce upozaděni, aby nerušili divácký zážitek výhradně mužského publika. Z hlediska modu oslovení diváka lze snímky, potažmo jejich jednotlivé úseky operativně rozdělit na ty s „mužským aktérem“ a s „mužským torzem“. První skupina využívá výše zmíněných příběhových vzorců, kde buďto stydlivého muže svede žena, nebo naopak dominantní muž přiměje ženu k sexu. Mužští aktéři zde hrají klíčovou roli v navození situace, ale během aktu ustupují do pozadí a objektiv kamery se zaměřuje hlavně na ženu. Narozdíl od západní produkce v japonském pornu neexistují polodetailové záběry tváří mužských aktérů dávajících najevo rozkoš ani mužské porno hvězdy. Souvisí to se snahou diváka co nejvíce vtáhnout do filmu, ba přímo ho zasadit do role aktéra. Nejevidentněji to dokládají právě filmy či scény s „mužským torzem“. V nich kamera po vzoru First Person Shooter videoher zdánlivě napodobuje pohled pohled muže, přičemž žena na kameru (divákovi) říká, co má dělat, a aktér ve filmu to realizuje. Iluze jednoty pohledu diváka a aktéra je však velmi nejednoznačná. Na jednu stranu ji podporuje fakt, že aktér ve scéně nemluví, dokonce se ani neprojevuje vzdechy, ale přitom ji narušuje nepřirozeně pohyblivá kamera. Často se pohybuje vertikálně až na úroveň aktérova pasu, nebo horizontálně až mimo aktérovo tělo, přičemž ji herečka nepřestává oslovovat. Výsledkem je unikátní skloubení potřeby exkluzivní pozice kamery v pornofilmu s přímým oslovením diváka a simulováním jeho role v zobrazeném aktu. Oba zmíněné principy se nevyskytují pouze v tantai filmech, kde by je motivovalo zaměření pozornosti na známou hvězdu, ale stejně platí i pro kikaku filmy.

Japonského diváka honban snímků evidentně láká nikoli pohled na zapixelované genitálie, ale především sledování reakcí aktérek. Nejpádněji to dokládá obrovské množství autentických a fiktivních dokumentárních honban filmů vystavěných okolo premisy, že aktér náhodně na ulici oslovuje obyčejné dívky a ženy a kamera nahrává vývoj situace. Tuto premisu využívá množství levných produkcí. Fingované honban dokumenty zpravidla zahrnují nějakou formu příběhu od flirtu až po sledování oběti násilníkem, které vyvrcholí znásilněním. Opravdové dokumenty lákají na autentické okamžiky, v nichž se obyčejné dívky a ženy podvolí sexu s cizím mužem i s vědomím přítomnosti kamery. Speciální odnož reálných dokumentů představují hamedori videa. Zde si aktér, kameraman, režisér a producent v jedné osobě na základě jím podaného inzerátu slibujícího finanční odměnu za účinkování v hamedori snímku domluví schůzku s neznámou ženou, sejdou se na jí určeném místě, baví se o jejím životě a motivacích pro placené vystupování ve videu. Film zpravidla završuje sex, ale v kompilaci několika hamedori se může objevit i varianta, kdy žena nakonec k sexu nesvolí. Hamedori může být platformou jak pro lechtivý film, tak i formátem pro dokument nabízející citlivý portrét obyčejné ženy.

I přes cenzurování genitálií honban filmy zcela splňují svůj účel; tedy eroticky stimulují diváka. Vzbuzují tak otázku, co vlastně diváka vzrušuje a jakou roli v tom hraje detailní zobrazení genitálií a kopulace, na němž se zakládá euroamerické porno. Že by i v oblasti pornografie Japonci znovu dokázali převzít zahraniční model a přestavět ho v ještě lépe fungující stroj?

Jiří Flígl

Text byl publikován v magazínu Cinepur č. 51.

 

[1] Jak říká vydavatel porno časopisů Šódži Suei: „Skryté je nejen více vzrušující, ale také mocnější. Například císaře vidíme jen balkoně jeho paláce a pouze párkrát do roka. Dá se říci, že císař a porno jsou to samé.“ – citováno z knihy Pink Samurai. zpět

[2] Incest se ve filmech praktikuje jak na úrovni „bratr se sestrou“, tak i „rodič s potomkem“, ovšem aktéry nedělí větší věkový rozdíl než deset let. zpět

[3] Díky rekrutování mladých aktérek přímo na ulici se jejich opravdový věk pohybuje těsně okolo dospělosti. Pokud je dívka nezletilá, tak to často nevědí ani sami tvůrci a zjistí to až při soudním předvolání. Aktérky simulují školačky tím, že na sobě mají dívčí středoškolské uniformy. zpět

 

Literatura:
Nicholas Bornoff: Pink Samurai - The Pursuit and Politics of Sex in Japan. Londýn, Harper Collins Publishers. 1994
Jasper Sharp: Poils (Japan). in Dictionnaire Mondial des Images, ed. Laurent Gervereau, 2006
Johannes Schönherr: Company Matsuo and the World of Japanese Adult Video [online]

 

Rejže.cz - copyright